Devil of Desire

1. srpna 2013 v 12:50 | Terry |  Short tales
Téma: The Vampire diaries - Jednorázovka
Pár: Elena/Klaus
Zařazení do děje: Krátce po auto nehodě. Elena nepotkala ani Damona, ani Stefana. Jen tajemného Klause... ;)
Poznámka autora: Tato jednorázovka je pro Lydii :)
Doufám, že se vám povídka bude líbit a budete Komentovat. ;)
Terry :))



Takže už ani nemám místo, abych mohla pokračovat. Vážně super, tenhle den je čím dál tím lepší a lepší. Navíc se mi teď zdálo, že jsem viděla, jak oblohou prolítl blesk. Nezdálo, už jsem slyšela i hrom. Nezbývalo mi nic jiného, než zastrčit zmuchlaný papír do kapsy a pomalu se zvednou. Trochu se mi zatočila hlava, bylo dusno a já jsem skoro celý den nic nepila. Rozhlédla jsem se kolem a ještě jednou v tomto dni zamířila ke dvěma hrobům.
"Tak moc chci, abyste tady byli se mnou," postěžovala jsem si. První dešťové kapky spadaly na mou tvář. Podívala jsem se nad sebe a uviděla, jak se obloha změnila, během pár sekund. Najednou se ozval hrom, který otřásl celou zemí. Už znám odpověď na otázku: který blázen chodí přes les, když je bouřka. Odpověď je jasná: Elena Gilbertová.
"Ahoj, krásko," ozval se za mými zády cizí hlas. Bylo to na mě? Nikdo jiný tady přece není, měla jsem chuť utéct, ale asi bych vypadala, jako blázen. Pomalu jsem se otočila. Vítr si pohrával s mými vlasy a já si prohlížela pachatele oné věty. Byl to muž, který toho zjevně už hodně prožil, na tváři mu dominoval úsměv a oči se mu leskly, jako dva safíry. Vlasy měl světle hnědé, dodávalo mu to na něžnosti, ale jeho tvář byla krutá, vypadal, jako… Ďáblův anděl, lepší pojmenování nemám.
"Ehm, přejete si?" vykoktala jsem ze sebe a nemotorně si zastrčila pramen vlasů za ucho. Muž se ke mně přiblížil, jeho úsměv byl stále větší, oči měl rozzářenější. Byl něčím přímo fascinován. Vím, že se klukům ve škole líbím, a to hodně, ale ještě jsem neviděla nikoho, kdo by byl ze mě takhle na větvi.
"Ale jistě, asi by bylo nejlepší nejdřív se ti představit… Jmenuju se Niklaus Mikaelson," prozradil mi s britským přízvukem, velice silným přízvukem. "Ale můžeš mi říkat Nik," mrkl na mě.
"Elena, jsem Elena Gilbertová," řekla jsem své jméno - snažila jsem se srozumitelně, ale spíš z toho vyšlo zakuňkání.
"Já vím, a teď proč jsem tady, sladká Eleno. Něco po tobě chci," pověděl mi velice tajemně. Strašidelnost tomu přidávaly hromy a blesky, jako by tančili ďáblové nad našimi hlavami.
"A co?" vyzvídala jsem. Atmosféra na hřbitově se dala krájet. Měla jsem z něho strach, ale nemohla jsem to dát najevo. Kdyby to byl třeba sériový vrah, nebo co já vím, ještě by ho to potěšilo. Musela jsem zůstat silná. Navíc, teď se ani smrti nebojím. Už jednou mě obešla, netvrdím, že obejde znovu, ale teď se jí nebojím, klidně jí i přivítám.
"Kdybych ti to řekl hned, tak by to nebyla legrace," zašeptal a znovu se ke mně přiblížil. Od sebe nás dělily už pouhé centimetry.
"Myslím, že půjdu domů," rozhodla jsem a chtěla se otočit, to mě chytl za zápěstí a ještě jednou udeřil silný hrom.
"Nemyslím si," odsekl chladně, tentokrát už v jeho očích neblikala radost, byl v nich jiný oheň, ze kterého jsem měla husí kůži. Bylo mi z toho divně, samozřejmě za to mohlo vedro, které mne celý den sužovalo, kdyby mi řekl, ať ho políbím, tak neváhám ani minutu, kdyby mi řekl, ať vylezu na strom a skočím, také bych neváhala, kdyby mi podal nůž a rozkázal, ať se podřežu, teď by na trávě leželo mé tělo a krev by ze mě proudem unikala pryč…
"Té by bylo škoda, nemyslíš?" jeden koutek se mu pozvedl nahoru. Zalapala jsem po dechu, jak může vědět, na co myslím? Jeho stisk povolil a já od něj udělala jeden krok. "Sladká, krásná Eleno, lásko… chci, abys šla se mnou," rozhodl. Můj mozek nepracoval, musela jsem kývnout hlavou na souhlas, žádná jiná odpověď neexistuje, Nik by ne - jako odpověď nepřijal. Naklonil se blíž ke mně, blíž k mému krku. "Jenom trochu ochutnám, nebude ti to vadit, že ne?" zasmál se zvonivým hlasem, nečekal na můj souhlas. Ale co chce, co sakra chce ochutnat? Cítila jsem jeho studené rty na mém krku, ale teď? Teď do mého krku zabořil své zuby, z úst mi vyšel tichý stén, přitáhl si mne blíž a hladil mne po šíji a já se mu odevzdala beze všeho a ihned. Cítila jsem, jak slábnu, jak se mi podlamují kolena a srdce mi začíná pomaleji a pomaluji tlouct. Jeho silné paže mne zachytily. Zavřela jsem oči…
Uslyšela jsem praskání v krbu, byla jsem v teple. Neměla jsem ani na sobě to mokré oblečení. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla potemnělou místnost. Nikdo v ní nebyl, jen já. Ležela jsem na rudém kanapi, podepřela jsem se rukama a vyšvihla se do sedu. Kde to jsem? Co tady dělám? Pokládala jsem si otázky.
"Je vzhůru!" ozval se čísi hlas, rychle jsem se otočila. Stála tam blondýna, na tváři jí dominoval znechucený pohled. Měla na sobě červené koktejly. Odkráčela z místnosti. Myslela jsem si, že teď zůstanu sama, ale zmýlila jsem se, o pár vteřin později už se o rám dveří opíral… Nik, ano, bylo to Niklaus, ten muž, kterého jsem potkala na hřbitově, ten, co mě vyděsil a kousal? Má ruka okamžitě vystřelila ke krku a hledala dvě ranky velikosti špendlíkové hlavičky, nic. Můj krk byl hladký.
Ale něco jsem postřehla, něco jsem měla na krku, nějaký náhrdelník. To už si to ke mně mířil ďábel. Prohlídla jsem si ještě jednou jeho tvář, byla stejná, jako před tím, byl něčím nadchnutý.
"Máš hlad?" zeptal se mne s určitou ironií, poznala jsem jí, i když se snažil, aby tam nebyla. Zamračila jsem se na něj. Ano, něco ve mně křičelo, že chci jíst, ale když jsem si vzpomněla na rohlík, nebo salát, zvedal se mi žaludek. "Jistě, že máš," zasmál se a chytil mne za ruku. Postavila jsem se, až teď jsem si mohla pořádně prohlédnout to, co mám na sobě. Vím, že jsem na hřbitově měla rifle, černé tílko a conversky. Teď jsem na sobě měla něco podobného, jako ta blondýna, akorát tyto šaty byly černé. Na krku se mi pohupoval náhrdelník, ve kterém byl zasazen modrý kámen.
"Co se stalo? Co jsi mi to udělal?" chrlila jsem ze sebe otázky. Bylo mi zvláštně, skoro na omdlení, byla jsem naštvaná a chtěla jsem mu vrazit dobrých pár facek.
"Jsi upír," oznámil s veškerým klidem, který v sobě našel. Nastalo ticho, nevěděla jsem, jestli se mám začít smát, nebo ho rovnou odvést do psychiatrické léčebny pro duševně choré. Jak tady to může vypustit zdravý člověk z úst? Vždyť je to blbost.
"Nevěříš mi?" šeptl a sledoval mě dravým pohledem. Znovu ticho, vážně si myslí, že odpovím ano? Upíři jsou jenom ve filmech, knihách a o Halloweenu! "Polož si základní otázku, lásko. Jak je možné, že jsem pil tvoji krev?" Zapátrala jsem v paměti, ano, zamořil do mě své zuby, on mi pil krev. Všechno se mi to vrátilo, ta bolest a touha, při které se mi podlomila kolena a já skončila v jeho náruči.
"Co jsi mi to udělal?" z očí mi vytryskly slzy, jako Niagary.
"Za to, že jsem tě zachránil, jsem tě odsoudil k tomu, být se mnou," řekl a čekal na mou reakci. Zachránil? Jak myslí to, že mě zachránil? Před čím? "Mohla ses utopit, jako tvoji rodiče, lásko. Dal jsem ti druhou šanci a tu druhou šanci chci, abys pořádně využila."
"Ty jsi mě zachránil na mostě? Oni… říkali, že to byl zázrak, že jsem se dostala z auta," šeptala jsem a vracela jsem se zpátky do doby autonehody.
"Ukážu ti všechny krásy, které tento svět nabízí, ať se ti to líbí, nebo ne…"

***
Doufám, že se vám tato povídka líbila a zanecháte nějaký komentář. Moc děkuji! Terry ;)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jaký pár?

Delena 59.2% (1019)
Stelena 4.8% (83)
Stebekah 3% (52)
Klaroline 24.9% (428)
Forwood 8.1% (140)

Komentáře

1 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 1. srpna 2013 v 13:35 | Reagovat

Nezvyklí pár, ale je to opravdu pěkná jednorázovka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama