Kurýr

30. srpna 2013 v 14:28 | Terry |  Short tales
Téma: The Vampire diaries - Jednorázovka
Děj: V podstatě jde o to, že je Damon osobní kurýr Klause, jednou mu má předat balík, který se trochu liší od těch, co zatím doručoval.
Poznámka: Byla jsem na chatě a v televizi běžela ukázka na film Kurýr, film jsem neviděla! :D Je to uděláno jen podle ukázek... :) Zbytek je moje smyšlenina... Tato jednorázovka je nejdelší, kterou jsem kdy napsala. :o) Má 5 723 slov, doufám, že mě neukamenujete... :D Doufám v nějaký ten komentář! Děkuji, Terry...


Takové menší promo




Pravidla jsou od toho, aby se porušovala, akorát teď nevím, jestli jsem ho měl porušit tentokrát. Jsem osobní kurýr původního upíra Klause. Nikdy se nesmím dívat na zásilku, ale já se i tak podívám. Většinou převážím zbraně - kolíky z bílého dubu, ve světě jich je jen pět a Klaus už má čtyři z nich, je to chytrý chlap, nerad by byl zabit.
***
"Balík máš v kufru," křikl na mne Stefan. Je to můj mladší bratr, který se stará o to, aby byl balík vždy dobře zabalen. Ví, co v něm je. Dnes mu na tváři pohrával obzvlášť velký úsměv, že by se našel poslední kolík? Možná ano, až vyjedu z města, podívám se. Nasedl jsem si do auta a rychle vyjel, vzal jsem si na cestu krev v sáčku, ano, bohužel, ani mě nenechají nasnídat, kam ten svět spěje?
Byl jsem poblíž velkého lesa, teď je moje chvíle, podívám se, co to tentokrát vezu. Zastavil jsem u velkého stromu, který dokonale zakryl mé auto. Přešel jsem ke kufru a otevřel ho. Taška byla nepoměrně velká na pouhý kolík, dokonce se vrtěla, že bych převážel štěně? To jako vážně? Velice pomaličku jsem chytl zip a otevřel jí. To, co jsem v ní uviděl, mě vážně dostalo. Nevěděl jsem, jestli je poblíž skrytá kamera. V tašce totiž byla dívka a ne jen tak obyčejná dívka, byla to upírka, Katherine. Měla zalepenou pusu a svázané ruce, počkat… a to se z toho nedostala? Když mě uviděla, začaly jí téct slzy.
"Katherine?" oslovil jsem jí potichoučku. Zaraženě se na mě dívala, odlepil jsem jí pusu. "Co tady děláš? A proč se z toho nedostala?" nechápal jsem.
"Já - já nejsem Kathrine," špitla. "Ty jsi Klaus?" svraštila obočí. Pousmál jsem se, tady to kuře ani neví, jak vypadá Klaus, jasná známka toho, že to vážně Katherine není.
"Kdopak jsi?" začal jsem od novu.
"Elena, Elena Gilbertová," představila se mi. Rozvázal jsem jí ruce. "A ty?"
"Damon Salvatore, mám tě dopravit Klausovi, myslím, že by bylo lepší, kdyby sis sedla do auta, nevím, jestli bys tu cestu v kufru vydržela, přece jenom jsi jenom člověk," uchechtl jsem se. Pomohl jsem jí vylézt. Vypadala přesně, jako ona. Nechápu, jak mi to Stefan mohl zatajit! Určitě věděl, že se podívám, proto ten úsměv.
"Já se omlouvám," špitla. Zamračil jsem se na ní, nechápal jsem, o čem to mluví. Začala utíkat, utíkala někam směrem do lesa. Ach jo, chudák holka, ani neví, kdo jsem. Přenesl jsem se před ní. Nevěřícně se na mne dívala. "Jak jsi to udělal?" křikla, "jak jsi to udělal?" zopakovala s určitou hysterií v hlase. Pousmál jsem se.
"No, to je jedno, myslím, že bude nejlepší, když se vrátíš do auta," rozhodl jsem a chytil jí za předloktí. Šla dobrovolně, ale v polovině cesty začala plakat.
"Prosím, já tam nechci. Zabije mě, moc tě prosím… pusť mě!" žadonila, škemrala.
"Já musím, Eleno. Je mi to hrozně líto," zavrtěl jsem hlavou. Něco vevnitř mi s ní dovolilo soucítit, vzpomněl jsem si na rok 1864, na ní. Jak vypadala, jak vypadala v ten den, co mi jí vzali. Ale poté se mi objevila před očima vzpomínka, jak jsem jí znovu našel, netvářila se, že bych jí nějak zvláště chyběl. Otevřel jsem jí dveře od místa spolujezdce a sám jsem jí připoutal, ještě by toho blázna napadlo vyskočit za jízdy, to vážně nepotřebuju.
"Proč mi to děláš? Proč mi to dělají oni, vždyť jsem nic neprovedla," vložila si tvář do dlaní, to už jsem nastartoval a pomalu vyjel. Prohrábla si vlasy, všiml jsem si na jejím krku dvou velkých hladových kousanců.
"Kdo ti to udělal?" zeptal jsem se jí a poukázal na krk. Zamračila se na mne.
"Nevím, o čem to mluvíš," řekla chladně a založila si ruce na hrudi. Jistě, takže něco jako sporýš nezná. Vytáhl jsem mobil a vytočil bratrovo číslo.
"Můžeš mi, kurva, říct, co to má znamenat?" křikl jsem. Slyšel jsem hlasitý smích.
"Co by, musíš doručit zásilku, mimochodem, jak to, že otvíráš balík?" Slyšel jsem v jeho hlase pobavení.
"Děláš si legraci? Ty mi dáš do batohu holku a divíš se, že jsem ten balík otevřel?" jednou rukou jsem držel volant, druhou mobil, jedním okem jsem sledoval dálnici a tím druhým Elenu. Byla v rozpacích.
"No, pokud chceš radu, vyzkoušel bych její krev. Je… hmm, lahodná," zasnil se. Takže záhadu, kdo pokousal Elenu, máme vyřešenou.
"Jsi debil," řekl jsem jasně a típl hovor. Vložil jsem mobil zpátky do kapsy. "Eleno," otočil jsem se na ní, "takže ty teď studuješ?" snažil jsem se začít běžný hovor.
"Děláš di legraci?" jedno obočí ji vystřelilo. "Někdo mě unese a kurýr, který mě má doručit, jako balík se mě zeptá, jestli studuju?" rozčílila se. "Spíš by mě zajímalo, jak mě z toho dostaneš," prohodila.
"Já?" zasmál jsem se. "Kde jsi přišla na to, že bych tě měl z toho dostat."
"Musíš mě z toho dostat, prosím… já udělám cokoliv, ale nechci jít ke Klausovi, ani nevím, kdo to je. Navíc, nechápu, jak jsi se ke mně tak rychle dostal a… něco je na celé téhle záležitosti divné," uvažovala.
"Chytrá holka. Řekněme, že nejsem člověk, že Klaus není člověk a to nemyslím metaforicky, chápeš, ne?" mrkl jsem na ní a podíval se dopředu, projížděli jsme jedním městem, ve kterém zřejmě ještě dávají lišky dobrou noc.
"Tak co teda jsi? Mimozemšťan, nebo nějaký čaroděj…"
"Hele, připadám ti, že jsem zelený, nebo mám na čele jizvu a na nose brýle? Ne, díky… jsem něco jiného. Zahrajeme si hru, jmenuje se - poznej, co jsem zač," navrhl jsem, "budu odpovídat jenom ano, nebo ne…"
"Skřítek?"
"Ne!"
"Obr?"
"Ne, měj trochu fantazie…" doporučil jsem jí.
"Batman?" Tomu jsem se zasmál.
"Ne, to rozhodně ne a být tebou, nevykrádám nudné časopisy," mrkl jsem na ní spiklenecky.
"Pak už mě napadá jen ten s dlouhými zuby," protočila oči, "ale to je taky špatně, co?"
"Až tak dlouhé je nemám," opravil jsem jí. Vytřeštila ne mne své hnědé oči.
"Jasně, takže jsi upír, těší mě… Alenka z říše divů," podala mi ruku. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.
"Nevěříš mi? Jak chceš, abych ti to dokázal?" zamrkal jsem na ní. Vypadala celkem zaraženě, možná jsem dostatečně přesvědčil.
"Jsi narušený člověk," prohodila mou diagnózu, "vždyť je to padlé na hlavu, Damone. Upír? Vážně? Možná bych ti věřila toho čaroděje, možná trháš nějaké květinky za úplňku, po kterých rychleji běháš, a já jsem byla z toho všeho v šoku a viděla jsem něco, co tam vůbec nebylo," mluvila páté přes deváté. Hurónsky jsem se zasmál.
"Aha, a pak, že já jsem narušený a k tomu všemu člověk. Řeknu ti to takhle, narodil jsem se v roce 1840, jmenuj jednoho člověka, který se dožil tak vysokého věku a stále vypadá tak dobře…"
"To, že si myslíš, že ses ten rok narodil, neznamená, že ses v tom roce vážně narodil…" uchechtla se. Prudce jsem se nadechl.
"Můžeš mi něco vytáhnout z té přihrádky?" poukázal jsem na místo před ní. Otevřela malá dvířka, vzala do ruky sáček s krví.
"Vážně?" zamračila se na mne a dala mi sáček do ruky. Samozřejmě, že jsem se napil. Myslela si, že si dělám legraci. "Počkej, ty ses vážně napil krve?" vykřikla. Jí asi není jen tak lehké přesvědčit, že?
"Jak tě mám sakra ještě přesvědčit? Není to jasné? Piju krev, myslíš, že kdybych nebyl upír, tak bych se dobrovolně napil krve? Jsem snad blázen?" začal jsem pomalu šílet.
"To se ti snažím celou tu dobu říct, že jsi blázen, ale někdo mě tady neposlouchá, že?" odfrkla si a dívala se z okna. Jeli jsme zrovna kolem malého motelu, zastavil jsem u něj. "Co to děláš? To už jsme tady?" pohlédla na mne se všemi obavami.
"Ne," odsekl jsem chladně, "chci ti dokázat, že jsem upír!" řekl jsem vážně a vystoupil z auta. Přenesl jsem se k jejím dveřím a otevřel jí.
"Čím se to dopuješ, chlape?" nakrčila čelo. Protočil jsem oči. Elena pomu vystoupila a dívala se na mne pronikavým pohledem, její hnědé oči se leskly. I když před chvílí brečela, neměla je zarudlé, ani neměla červený nos. Najednou jsem něco uslyšel, praskla větvička, něco prořízlo zvuk a zarazilo se to do mých zad.
"Schovej se do auta," poručil jsem jí. Ona beze všeho poslechla, vše sledovala z okýnka, to už přede mnou stál upír, který byl za tuto ránu zodpovědný.
"Paule," oslovil jsem vysokého upíra. "Jak vidím, Klaus není jediný, kdo o ní stojí," poznamenal jsem vážně.
"Chce jí Elijah, snad chápeš, jak je ta maličká cenná," podíval se do auta, jeden koutek se mu vyšvihl nahoru.
"Ach tak, a proto mi střílíš šípy do zad!" Naštěstí byl šíp v mém dosahu, takže jsem udělal dva šikovné pohyby a vytáhl ho. Teď jsem si s ním hrál v ruce. Hodil jsem ho po něm, ale on se mu vyhnul.
"Chci tu holku, Damone. Dej mi jí," poručil. Zasmál jsem se, snad si vážně nemyslí, že mu Elenu jen tak dám.
"Ne, to asi ne…" zavrtěl jsem hlavou. Paul pozvedl ramena, vytáhl jeden kolík, co schovával v rukávu a čekal na okamžik, kdy na mne zaútočí, aby to vypadalo co nejvíc elegantně. "Zlatíčko, v té přihrádce najdeš takovou dřevěnou věc, mohla bys, prosím?" špitl jsem tak, aby to Elena slyšela. Chvíli hledala a poté mi ho podala.
"Počkal jsem, aby to byl čestný boj," přiznal vysoký upír.
"Čestný, jako Elijah," prohodil jsem pološeptem a udělal jsem první výpad. Věděl jsem, že není moc dobrý v boji, takže mi stačilo udělat pár dobrých hmatů a Paul ležel na zemi s kolíkem v hrudi. Kdybych mu jen zlomil vaz, šel by po nás znovu a to nechci. Slyšel jsem, jak se otevřely dveře.
"Pane Bože," špitla Elena, když uviděla tělo, " ty jsi vážně…" zakoktala. Povzdechl jsem si.
"Konečně, musel jsem kvůli tomu někoho zabít, abys uvěřila," mrkl jsem na ní s úsměvem, chtěl jsem jí opět chytit za předloktí a dovést jí do auta.
"Nechej mě být," sykla a hned uskočila, "dej mi pokoj!" křikla a chtěla opět utéct.
"Eleno, víš, že je to zbytečné," povzdechl jsem si, když se její nohy daly do pohybu. Pomalu jsem se vydal za ní, nevšiml jsem si však jednoho malého problémku, za motelem byl velký útes, než jsem stačil rychle zareagovat, ona skočila, bez nějakého zaváhání. Holka pitomá! Rozběhl jsem se, co nejvíc to šlo a skočil za ní. Ještě před tím, než jsme stačili spadnout do vody, jsem jí uchopil. Ponořili jsme se, otevřel jsem oči a snažil se znovu, trochu silněji polapit Elenu. Měla zavřené oči, kdybych jí nepomohl, utopila by se. Odvlekl jsem jí na pevninu, byla mimo sebe, její pokožka byla o pár odstínu bledší a rty měla namodralé, kdo by se jí divil, když byl podzim. Pohladil jsem jí po vlasech.
"Eleno!" oslovil jsem jí. Trochu jsem jí nadzvedl hlavu, dál už jsem nemusel dělat nic, jelikož se její tělo dalo samo do pohybu, začala vykašlávat vodu, jednou rukou se opírala o zem.
"Proč jsi mě zachránil?!" štěkla po mě, ano, tak tato slova jsem nečekal.
"Malé díky, by stačilo… Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to udělala?" nakrčil jsem čelo a snažil se jí postavit na nohy.
"Proč asi! Zjistila jsem, že existují upíři a ty mě vezeš za jedním, který je ke všemu asi hodně nebezpečný, myslím, že lepší by bylo se utopit!" založila si ruce na hrudi.
"Chápeš, že kdyby se ti něco stalo, tak mě jednoduše zabijou?" nadzvedl jsem jedno obočí.
"Já jsem právě řekla, že mě vezeš na jistou smrt a ty začneš něco prohlašovat o sobě?" přimhouřila oči a šla ode mě dál, "jak necitlivá jsem!" dodala, když je mně byla zády.
Došli jsme zpátky k mému autu, pomalu se začalo stmívat. Věděl jsem, že začne remcat, kvůli tomu, že potřebuje na záchod, nebo kvůli dalším blbostem. Elena si nastoupila do auta, vzal jsem si mobil, který naštěstí zůstal ležet na sedačce a vytočil velice známé číslo.
"Klausi," oslovil jsem původního velice vřele. Dívka vedle mne ztuhla.
"Co se děje, Damone? Kde je můj balík?" zeptal se mne velice nevrle.
"Řekneme, že nastalo pár potíží. Po tvém balíku jde Elijah, právě jsem zabil Paula, jednoho z jeho kurýrů," vysvětlil jsem, "musel jsem se podívat, co je to za věc," šeptl jsem.
"Cože jsi? Jak se opovažuješ…"
"Kdybych se nepodíval, tak je už mrtvá!" zařval jsem. "Potřebuju pár dní navíc, vím jistě, že jich po nás půjde víc."
"Dávám ti tři dny, potom jí tady chci mít, rozumíš?"
"Jistě…" Típl jsem hovor a hodil mobil dozadu na sedačku. "Sehnal jsem ti tři dny navíc." Elena mi nevěnovala ani jeden pohled, podívala se místo toho z okna.
"A tím mě chceš, jako ohromit? Oh, díky za ty tři dny života," špitla podrážděně.
"Vystup si, půjdeme se ubytovat do toho hotelu, prospíš se," rozhodl jsem.
"Chci, abys mě k němu hned odvezl, už to chci mít za sebou…" Pousmál jsem se.
"Vylez z toho auta, Eleno," doporučil jsem jí. Nakonec vzala za kliku a otevřela, venku foukal studený vítr, musela jí být zima.
"Co po mě vlastně chceš, Damone?" nechápala a rozhodila ruce, "dělej si se mnou vlastně, co chceš," mávla nad tím rukou a šla k motelu. Následoval jsem jí. Zarezervoval jsem jeden pokoj, nejsem blázen, utekla by hned, jak by měla možnost. Musím si jí hlídat.
Pokoj nebyl nic přepychového, ale na jednu noc to stačilo. Elena hned zamířila do koupelny, posadil jsem se na postel.
"Víš, nechci tě tam za ním dovést… ale musím, dělám to pořád, ani nevíš, jak bych se z toho tentokrát rád vyvlíkl, třeba tě unesl," uchechtl jsem se, "i když ty už vlastně unesená seš, že?" Nikdo se neozval, zřejmě trucuje, já bych taky trucoval. "Eleno, není to moje vina," ohradil jsem se a přešel ke dveřím. Nikdo se mi neozýval. "Eleno?!" klepl jsem na dveře. Stále nic, buď je v ignorování, tak dobrá, nebo něco nehraje. "Otevři, nebo tam jdu!" upozornil jsem jí. "Fajn, jdu tam, bude mi jedno, jestli si třeba nahá, rozumíš?" Jedním pohybem jsem dveře vyrazil. Rozhlédl jsem se, bylo tam okno, malé - otevřené, ještě si se záclonkou pohrával vítr. "Do hajzlu!" šeptl jsem sám pro sebe. To snad není možné, jak to, že jsem nic neslyšel. Rychle jsem se z toho okna vyklonil. Uviděl jsem jí, běžela směrem k malému lesu. Chudák to kuře, stále neví, s kým má tu čest… Jak vidím, v jejich rodině je utíkání velice běžné, možná dědičné. Vyskočil jsem z okna, byl to snad jen metr, takže se jí snad nic nestalo. Elena už přeběhla silnici a proběhla kolem pár stromů. Přenesl jsem se před ní, založil jsem si ruce na hrudi a sledoval jí velice vážným pohledem. Čekal jsem, že v jejím obličeji uvidím strach, ale místo toho byla naštvaná, protočila oči a otočila se.
"Měla jsem čekat, že mě chytíš dřív, než uteču," řekla si sama pro sebe a svižnou chůzí si to mířila k motelu. Měl jsem tušit, že udělá další naprostou hovadinu. Rozběhla se k cestě, byl jsem rychlejší, takže jsem jí přenesl na druhou stranu.
"Další sebevražedná mise? Eleno, snad jsme se domluvili, že…"
"Na nic jsme se nedomluvili!" křikla na mne. "Možná ses domluvil ty, ale já rozhodně ne! Nechci jít za žádným Klausem, jasné? Raději zemřu!" dupla si.
"No, nechci být skeptik, ale myslím, že se ti to splní," uchechtl jsem se. Vytrhla se mi a tentokrát opravdu - bez žádného pokusu zabít samu sebe, zamířila do motelu. Otevřela dveře a mě je před nosem zabouchla. Když jsem je znovu otevřel, ležela na posteli, nevěnovala mi ani jeden pohled.
"O co ti vlastně jde?" zeptala se nenuceně. "Proč to prodlužuješ, myslíš, si, že se za ty tři dny snad něco změní? Myslíš, že prožiju celý svůj během zasraných tří dnů?" To už vyletěla do sedu a hleděla na mne, měla skleněný výraz. Pokrčil jsem ramena a pozvedl jedno obočí, přišel jsem k ní vrtkavou chůzí a přisedl si velice blízko.
"Eleno, já netuším, proč tě chce, kdyby záleželo na mne, asi tě pustím, nebo si tě dám k svačině," zavtipkoval jsem, "no, potom, co jsme spolu prožili, bych tě asi pustil…" dodal jsem spěšně, když jsem si všiml jejího naštvaného pohledu. "Teď si půjdeš lehnout a trochu se prospíš," zahleděl jsem se jí do očí a ona beze všeho poslechla. Zvedl jsem se z postele a zamířil za dveře pokoje. Nad mou hlavou problikávalo světlo, bzučelo. Chvíli jsem tam jen tak stál a uvažoval, nakonec jsem vytáhl jsem z kapsy mobil a začal jsem si s ním nervózně hrát. Po dalších pár minutách přemýšlení jsem vyto čil číslo, které už umím zpaměti, a není to to moje.
"Damone," oslovil mne zatrpklý hlas, plný opovržení, "nastaly ještě nějaké komplikace?"
"Hmm, ztratil jsem jí," šeptl jsem. Dlouhou chvíli se nic neozývalo.
"Jak myslíš, že jsi ji ztratil!"
"Je mrtvá…" Uslyšel jsem z druhé linky hurónský smích.
"To si ze mne doufám děláš legraci!" tentokrát zařval, v jeho hlasu už nebyla ani špetka pobavení. "Víš, co to pro tebe znamená?!"
"Smrt?" typoval jsem a sesunul se na špinavou podlahu. Jsem takový hlupák, to se kvůli jedné hloupé holky, nechám zabít?
"Zklamal jsi mne, Damone. Myslel jsem si, že ty ten to úkol splníš bez nějakých problémů. Jak je možné, že se ti ta holka dostala tak brzo pod kůži?" zajímal se, nic jsem neříkal. Byl jsem zmatený, pohrával jsem si uvolněnými vlákny tyrkysového koberce.
"Říkal jsem, že je mrtvá," zopakoval jsem mu znovu svou výpověď klidným hlasem.
"Oba dva víme, že je to lež, jako věž. Našel jsi v ní Katherine? Myslel jsem si, že jsi z téhle holky už vyrost."
"Nenašel jsem v ní žádnou Katherine, Klausi. Prostě spáchala sebevraždu, je to moje chyba. Zastavil jsem u benzínky, a ona skočila proti jedoucí dodávce," vymýšlel jsem si o sto šest.
"Budu dělat, že ti tohle celé věřím, Damone. Ptáš se asi, jaký bude můj trest, že? Najdeš Katherine!" štěkl.
"Cože?! Vždyť jsi to nedokázal sám, chci říct, je nepolapitelná," vyskočil jsem na nohy.
"Možná ti k tomu dopomůže sladká Elena. Máš na to čtyři dny, potom zabiju tebe i tu holku, rozumíš? A rozhodně smrtí, která se vám líbit nebude!" ukončil hovor. Tak to se mi opravdu povedlo. Mám na výběr, buď mu dodám Elenu, nebo najdu Katherine… Potichu jsem se vkradl zpátky do pokoje. Elena ležela v posteli, nespala, jen ležela.
"Slyšela jsem ten rozhovor," špitla, "tedy jen tvou část," dodala rychle a posadila se.
"Neříkal jsem ti, že máš spát?" nadzvedl jsem jedno obočí. Ona už neposlouchá, ani když jí ovlivním. Zvláštní holka.
"Kdo je Katherine?" Parádní, otázka, kterou jsem potřeboval. Povzdechl jsem si a šel k ní.
"Je to holka, která ti je až neuvěřitelně podobné, možná můžete být dvojčata, kdyby ses narodila před pěti sty lety," uchechtl jsem se.
"To je ten důvod, proč mě Klaus chce?" Přikývl jsem. Podívala se před sebe, jako bych viděl, jak to v její hlavě šrotuje, malá ozubená kolečka. Její emoce se ve tváři měnily velice rychle. "Hádám, že je upírka. To proto jsi mne oslovil prvně Katherine, ještě v tom autě," vzpomněla si. "Řekl jsi mu, že jsem mrtvá, proč?" hodila po mne vážný pohled.
"Nevím, ber to ode mě, jako dárek k narozeninám," zasmál jsem se. Protočila oči a vrátila svou hlavu zpátky na polštář.
"Jsi jiný, než jsem si myslela," špitla do ticha, které přerušovalo jen auta venku. Vydechl jsem veškerý vzduch.
"A jaký sis myslela, že jsem?" zajímal jsem se. Nelítostný, zlý? Vrah? Pokud ano, tak je to dobře.
"Já vlastně nevím, ale nemyslela jsem si, že bys mě dokázal takhle zachránit." Zasmál jsem se tomu, ona se otočila na břicho a podepřela se lokty, teď mi viděla do tváře, zahleděla se do mých očí. "Proč se směješ?" přimhouřila ty své.
"Protože jsem idiot," šeptl jsem, ona pozvedla jedno obočí, "Katherine v životě nenajdeme, nakonec nás Klaus zabije oba dva," přiznal jsem jí, řekl jsem jí holou pravdu. Nelituju toho, že jsem ji chtěl pomoct, ale toho, že Katherine nikdy nebudu moct najít.
"Tak utečeme," navrhl mi. Svraštil jsem čelo.
"Asi si neuvědomuješ, co je Klaus zač, že? Eleno," vyslovil jsem její jméno a posadil se, abych měl víc nějaké té autority, větší nadhled, "Klaus je nejstarší upír vůbec, nebude mu trvat moc dlouho, než nás najde. Je to šílené…"
"Myslela jsem, že jsi šílený," špitla velice směle a usmála se, opětoval jsem jí pokřivený úsměv, ale poté jsem se zamračil.
"Kdybychom utekli, je jasné že už by ses nemohla nikdy vrátit…"
"Myslíš, že bych to dokázala? Každý den se přetvařovat, že se nic nestalo? Moji rodiče si myslí, že jsem mrtvá, to zařídilo pár tvých kamarádů," sklopila svůj pohled.
"Takže říkáš, že chceš se mnou utéct a je ti jedno kam," ujasnil jsem si to. Elena rychle přikývla, ještě se při tom usmála. "Mimochodem, líbilo se mi, jak jsi řekla, že jsem šílený," mrkl jsem na ní. Elena se rozesmála, přišlo mi to, jako tisíce zvonečků. "Víš o tom, že jsem stále tvůj únosce?" ujišťoval jsem se.
"Prakticky vzato…"
"Jsem tvůj únosce," skočil jsem jí do toho, "takže si s tebou můžu dělat, co chci. Sama jsi říkala, že jsem šílený, ne?" připomněl jsem jí a přiblížil se k ní.
"Na to zapomeň, znám tě teprve necelý den…"
"To ano, ale už jsem ti třikrát zachránil život, ne? Nejdřív si chtěla skočit z útesu, potom jsi skočila pod auto a nakonec jsem tě zabránil ze spárů zlého Klause," šeptl jsem poslední slova, to už jsem byl velice blízko jejím rtům.
"Hmm, kdybys řekl, že chceš tímto způsobem poděkovat," začala a lehce se otřela o mé rty," tak ti řeknu… Až zítra, protože jsem unavená," mrkla na mne. "A bolí mě hlava," dodala rychle.
"Trapný holčičí trik!" postěžoval jsem si, ona si už lehla a přikryla se dekou. "Beru tě za slovo, Eleno. Zítra mi poděkuješ…"
***
Probudila mne tekoucí voda, slyšel jsem, jak těžké kapky dopadají na zem, prší? Pomyslel jsem si a poté otevřel oči. Můj pohled hned zamířil k oknu, bylo sice zataženo a vypadalo to na déšť, ale nepršelo, voda tekla z koupelny, uvědomil jsem si, že v posteli někdo chybí. Její oblečení bylo odloženo na jedné ze židlí u malého kulatého stolku. Voda vypla, slyšel jsem čvachtavé kroky a poté otevření dveří. Posadil jsem se. Tmavovlasá dívka vyšla z koupelny s ručníkem obtočeným kolem sebe.
"Dobré ráno," pozdravila mne s úsměvem.
"Dobré, neslyšel jsem, že bys vstala," postěžoval jsem si. Pozvedla ramena a ručník si stále přidržovala u těla.
"Dokážu být, jako myška, když chci…" Přešla ke svému oblečení, tím pádem se ocitla zády ke mně. Přenesl jsem se za ní a lehce jsem se dotkl jejich ramen. "A jak vidím, ty taky," špitla a otočila se, ke mně čelem. Usmíval jsem se na ní. Byl jsem jen v černých riflích.
"Zahráváš si s ohněm, Eleno, víš? Takhle se tu přede mnou producírovat… Mohlo by se stát, že by ti ten ručník mohl omylem spadnout," zasnil jsem se. Jen přikývla.
"Ale to se nestane, víš?" Udělala ode mne pár kroků.
"A co kdyby mu někdo pomohl?" sladce jsem se na ní usmál a znovu k ní udělal jeden krok, takže jsem zkrátil naši vzdálenost. Nemohla už nikam utéct, jelikož za ní stál stůl. Vydechla veškerý vzduch.
"Damone," řekla velice vážně. Odstoupil jsem, úplně zkazila tuto chvíli! "Já, přemýšlela jsem," odmlčela se a podívala se do mých očí. "Chci, abys mě odvezl Klausovi," hlesla a svůj pohled ode mne odvrátila.
"A to jako proč?" nechápal jsem. Povzdechla si.
"Je jasné, že nás jednou najde a tím pádem, nevystavuju nebezpečí jenom sebe, ale i druhou osobu, tedy tebe a…"
"Sladká Eleno, jsi tak lidská," šeptl jsem. Zavřela oči a já si všiml, že se jí z očí vykutálela jedna slza. Otřel jsem jí ji a ona otevřela oči, měla je lesklé. "Myslím, že bychom měli vyrazit," rozhodl jsem. Ona urychleně přikývla.
O necelé dvě hodiny jsme seděli v jedné malé kavárničce a snídali jsme, Elena se divila, že mi nevadí lidské jídlo.
"A to jako můžeš normálně jíst?" nechápala.
"Jasně, co chci!" přikývl jsem. "Ty taky můžeš pít krev," pozvedl jsem ramena a napil se kávy. Ona se zatvářila, jako by právě kousla do citrónu.
"Ano, to máš pravdu, ale myslím, že by to nedopadlo," zavrtěla hlavou a kousla si do koblihy, co měla před sebou.
"Asi bychom měli vymyslet, kam pojedeme. Kam bys chtěla? Jmenuj úplně jakékoliv město, stát, ostrov, nebo poloostrov," jmenoval jsem, ale ona mne přerušila.
"Chápu, prostě někam daleko odtud, tam, kam by to nečekal," uzavřela to a já přikývl. "No, napadl mne Mars."
"Mohl bych to zařídit, ale myslím, že by to byla moc medializovaná akce, víš?" Elena se postavila, vzala si do ruky koblihu.
"Pojedeme na Aljašku," rozhodla. Nadzvedl jsem jedno obočí.
"Na Aljašku," zopakoval jsem po ní, "proč chceš na Sever?" nechápal jsem. Ona se trochu zasmála.
"No, myslím, že tam nás Klaus hned hledat nebude, potom pojedeme třeba do New Orleans…"
"Eeem," zavrtěl jsem hlavou, "tam jsem tě právě měl více méně dopravit. Takže…"
"Ty jsi mě měl přepravit až do New Orleans bez toho, abys mě vytáhl z tašky?" křikla. Všichni kolem nás se podívali k našemu stolu. Rozhlédl jsem se a nakonec se taky postavil, hned jsme si to mířili k autu.
"Ono bylo zřejmé, že tě rozbalím… nemyslel jsem, prostě že otevřu tu tašku, chápeš? Takže proto se Klaus nezlobil, moc, když jsem mu zavolal s tím, že vím, kdo je uvnitř," vysvětloval jsem ve zkratce, spíš z toho vznikla velká motanice slov. Nastartoval jsem a společně jsme vyrazili. Věděl jsem, že to bude dlouhá cesta - na letiště. Měl jsem v plánu koupit si nový dům, na Aljašce ještě žádný nemám. Nebo ho koupím Eleně.
"Budu pro tebe mít dárek," mrkl jsem na ní a zářivě se usmál. Pohlédla na mne se zaujetím.
"Dárek," zopakovala rychle, "jaký?" Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou, díval jsem se před sebe, abych náhodou ještě někoho nepřejel.
"Je to dárek - překvapení, ale ty si ho vybereš." Elena se krátce zasmála. Zazvonil mi mobil, nemusel jsem hádat dvakrát, kdo mi volá, rychle jsem přijal hovor.
"Klausi," oslovil jsem ho velice nemilým tónem.
"Jak se má můj nejoblíbenější kurýr? Vlastně mě to nezajímá, chtěl jsem se zeptat na Elenu."
"Řekl jsem ti snad jasně, že je mrtvá," připomněl jsem mu trochu rozzuřeně.
"Damone, fajn, myslel jsem si, že si s ní užiješ a další den se vzbudíš a znovu přijdeš k rozumu, já chci Elenu, jasné? Pokud mi ji nedovezeš, tak tě zabiju a ještě před tím jí…" Elena mi vytrhla mobil z ruky, nestačil jsem zareagovat.
"Co chceš, Klausi?" Mé oči se rozšířily, myslel jsem, že vybouchnu. Slyšel jsem, co jí odpovídal.
"Ale, mrtvá Elena. Jak se máš, lásko?" zeptal se sladce.
"Otravuješ mi život, takže celkem na nic." Věděl jsem, že kdybych jí ten telefon vyrval z ruky teď tak už to je stejně jedno, všechny naše plány, prostě všechno jde do kytek. Uslyšel jsem z druhé linky jeho pronikavý smích.
"Elenko, myslím, že bude nejlepší, když se domluvíme na tom, kde a kdy se setkáme, velice se na tebe těším."
"Nejsem tvůj majetek, rozumíš? Je mi jedno, jestli jsi král upírů, nebo co já vím, ale mně živou nedostaneš!" Tady tento hovor nedopadne dobře, ještě jsem nikdy neslyšel, aby s Klausem takhle někdo mluvil, ta holka se mi líbí.
"Čekám vás zítra v hotelu Royal v New Orleans," prohlásil a zavěsil. Elena mi podala pomalu mobil a chabě se na mne usmála.
"Stálo to za to?" povytáhl jsem jedno obočí a schoval si mobil do náprsní kapsy. Pokrčila ramena.
"Takže by bylo nejlepší, kdybys mě odvezl do New Orleans," uzavřela celou záležitost. Neodpověděl jsem na to, vlastně jsme mlčeli asi dvě hodiny, poté jsem zaparkoval u jednoho penzionu, který byl uprostřed lesa. "Co tady děláme, Damone?"
"Vystup si," poručil jsem jí. Povzdechla si a nakonec otevřela dveře a zamířila za mnou. Odsunul jsem jeden květináč, pod ním ležel mosazný klíček, otevřel jsem dveře a pustil jí dovnitř.
"To je tvoje?" zalapala po dechu.
"Jeden z mnoha," přitakal jsem jí, "co si myslíš, že žiju někde v kryptě?" Rychle zavrtěla hlavou. Posadili jsme se v obýváku a já si i hned nalil burbon, samozřejmě jsem nalil i jí, ale ona odmítla.
"Ty mě nemáš v plánu odvést za Klausem, že?" hádala.
"Mám," překvapil jsem jí svou odpovědí, "ale trochu jinak…" šeptl jsem. Zamračila se na mne.
"Co myslíš tím trochu jinak?" trochu zavrtěla hlavou. "Co myslíš trochu jinak, Damone?" zopakovala znovu svou otázku, tentokrát však položila svůj hlas o oktávu výš a postavila se. Chvíli jsem mlčel, ale poté jsem zpustil. "Chceš přežít? Nebo se dostat do rukou Klause?"
"Přežít," zopakovala po mne jediné slovo, "co znamená přežít?" zeptala se mne velice chytře. Pousmál jsem se, dopil jsem obsah ve skleničce a položil jí na stůl. "Chceš, abych byla jako ty, potom bys mě odvezl Klausovi a on by už se mnou nemohl provést to, co chce," uhádla celý můj plán. Zavrtěla hlavou. "To nepůjde…" Přešel jsem k ní a posadil se vedle, velice těsně. Pohlédla na mne, přímo do mých očí.
"Proč ne?" Uhnula pohledem. "Eleno," špitl jsem její jméno. Pomalu zavřela oči a opřela si hlavu o mé rameno.
"Proč… proč mě chceš vlastně zachránit? Je to kvůli tomu, že se tolik podobám té holce?" Povzdechl jsem si.
"Možná ze začátku," přitakal jsem jí, "ale teď už… teď už asi ne. Nenávidím to, co jsi ze mě udělala," odfrkl jsem si, "kdybych se o tebe nestaral, tak jsi mohla už být u Klause a já si mohl v klidu popíjet burbon…"
"Ale to stále můžeš, Damone," zvedla je mně své oči, "myslím, že bude nejlepší, když mě k němu odvezeš…"
"Jsi ještě větší sebevrah, než jsem si myslel," připustil jsem. Naklonil jsem se k ní blíž, neuhnula mi, přitáhla si mne blíž a otřela se mi o rty. "Který si stále zahrává," šeptl jsem do jejich rtů. Chtěl jsem jí povalit na sedačku, ale někdo zabouchal na dveře. Rozpojil jsem naše rty, neměl jsem v plánu otvírat. Elena mne držela za límeček od košile a hleděla mi do očí, ptala se mne, kdo to je, svým pohledem. Naznačil jsem jí, ať zůstane tady, přikývla a já si to mířil ke dveřím.
"Radím ti, otevři," ozval se hlas, který nepatřil nikomu jinému, než Klausovi. "Slyším ji, Damone, její srdce," zasmál se. Vzal jsem za kliku a nakonec je otevřel. "A teď by mě měl pustit dovnitř," začal mne ovlivňovat.
"Beru sporýš," zavrtěl jsem hlavou. "Nepustím tě…"
"Eleno, lásko, pojď sem!" křikl na ní. "Sice naše dohoda byla, že se uvidíme až v New Orleans, ale jel jsem okolo a říkal si - Přece nebude Damon vážit tak dalekou cestu!" zahrál na nás super divadýlko.
"Nikam nejdu!" vrátila mu stejnou tóninu. Pousmál jsem se nad tím.
"Ne? Dávám ti deset vteřin, jinak Damona zabiju a věř mi, že jsem toho vážně schopný," varoval jí a opřel se o zárubeň dveří. Jsme v koncích.
"Eleno, nechoď sem!" To už však stála po mém boku. Klaus se rozzářil.
"Konečně se setkáváme, co kdybys šla se mnou?" pousmál se na ní, ona se však přitiskla na mne. "Ach, mladá láska, asi bych vám neměl bránit, že?" chvíli bylo ticho, ale poté se začal smát. "Eleno, dělej, nebo zabiju Damona!" Hnědovláska nahlas polkla a chtěla udělat pár kroků, natáhl jsem svou paži, takže nemohla pokračovat.
"Damone," vydechla mé jméno. "Myslím, že je čas…" Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Chytl jsem jí okolo pasu, rozkousl si ruku a přiložil jí ji k ústům. Nedobrovolně začala pít. Klausův pohled byl plný nenávisti a hlavně strachu.
"Teď bude Elena mrtvá," prohlásil jsem vážně.
"Blafuješ," zavrtěl hlavou, "neuděláš to, protože pokud ano, tak víš, co tě čeká a jí taky…"
"Ale nedostaneš to, co chceš," pokřiveně jsem se usmál. Mé sevření povolilo, políbil jsem Elenu drtivě na spánek. "Promiň," šeptl jsem jí do ucha. Srazil jsem jí vaz, šlo to velice rychle, skácela se k zemi. Klaus nebyl schopen pochopit to, nedokázal vstřebat to, co jsem udělal.
"Jsi mrtvý, Salvatore!" křikl na mne. Pokrčil jsem ramena. "Co kdybys aspoň vyšel ven a chvíli se choval, jako muž?" Velice odhodlaně jsem překročil práh domu, čelil jsem mu tváří v tvář. Nestačil jsem se ani nadechnout, vrazil do mne ruku a svíral mé srdce. "Víš, co se stane s tím, co poruší pravidla?"
"Tak do toho," pobídl jsem ho. Na rtu mu pohrával mírný úsměv.
"Všechno jsi zkazil, rozumíš mi?" řval po mně.
"Mé životní dílo," zasmál jsem se. Ucítil jsem kopanec do břicha, avšak srdce zůstalo tam, kde mělo, narazil jsem hlavou do stromu. Nade mnou už se tyčila jeho postava.
"Hloupý upíre!" kopl do mě, "ani nevíš, co jsi způsobil!" křičel na celý les. "Nemůžu tě zabít, jelikož si smrt nezasloužíš! Měl bych tě mučit, zabíjet po kouskách!" Znovu mě vytáhl na nohy.
"Pusť ho!" uslyšel jsem známý dívčí hlas. "Můžeš si vzít mě!" Klaus mě pustil a přemístil se k Eleně.
"Teď už jsi mi k ničemu, srdíčko." Pozoroval jí dravčím pohledem. Hnědovláska si povzdechla. "Jsi stejná, jako Katerina a stejná, jako Tatia, mohl jsem ji mít, znovu, ale Damon rozhodl, že ne, chápeš to? Asi bych měl zase rozhodnout já, že on nebude mít tebe, nemyslíš?" nadzvedl jedno obočí.
"NE!" přemístil jsem se před ní. "Pokud mě chceš zabít, tak do toho, ale jí necháš být!" rozhodl jsem, Klaus se zasmál. Zmizel mi z dohledu, najednou jsem uslyšel, křikl, stál za Elenou a držel jí pod krkem.
"Miluju tě, Damone," řekla šeptem. Klaus se zasmál.
A teď se dostávám k otázce, měl jsem opravdu tuto zásilku otevírat? Kdybych jí totiž neotevřel, nikdy by nenastala tato situace, nikdy bych se do ní nezamiloval a ona by se nezamilovala do mě, všechno by bylo ve stejných kolejích.
"Co od Eleny doopravdy chceš? Nevěřím, že bys chtěl zpátky Tatiu," zavrtěl jsem hlavou. "Nebo co jsi od ní doopravdy chtěl?"
"Teď už je to stejně jedno, že?" zamračil se, jeho stisk povolil, Elena se mohla znovu svobodně nadechnout. "Důležité je, co po vás budu chtít teď… Potřebuju najít poslední kolík z bílého dubu," povzdechl si. "Elena teď může pracovat s tebou," šeptl. "Když byla člověk, mohl jsem její krev v tomhle využít, chtěl jsem udělat jedno kouzlo, ten kolík by se našel hned, ale teď je to zřejmě na vás…"
"Takže si ze mne chceš udělat kurýrku," ujišťovala se Elena.
"Nezklamte mě, ještě jedno selhání a oba dva bude umírat bolestivě a dlouho, jasné? Máte na nalezení kolíku dva týdny, poté mám pro vás další úkoly…" S těmito slovy zmizel.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Byl jsem tady!

KLIK 100% (1232)

Komentáře

1 Clare Clare | 30. srpna 2013 v 16:10 | Reagovat

Nádherný :-)

2 Mishel Mishel | 30. srpna 2013 v 17:26 | Reagovat

Skvely :)

3 Krystý Krystý | 30. srpna 2013 v 18:04 | Reagovat

super

4 Míša Míša | 5. září 2013 v 23:20 | Reagovat

Krása :-D

5 Lena Lena | 11. září 2013 v 0:50 | Reagovat

je to skvělé :)) bude nějaké pokračování?

6 Terry Terry | 21. září 2013 v 9:56 | Reagovat

[5]: Ne, to asi ne... Byla to vážně jen taková jednorázovka. :o)

7 Klárka ;)♥ Klárka ;)♥ | 15. října 2013 v 22:35 | Reagovat

[6]: Ty tam totiž píšeš že po nich Klaus chce aby našli kolík z bílého dubu....tak sem si myslela že bud ještě jedna kapitola kde ho budou hledat, ale nevadí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama