Křídla temnot - 44. kapitola

4. října 2014 v 18:53 | Terry |  Křídla temnot
V první řadě bych chtěla poděkovat Lucy, která mi nakreslila obrázek k povídce. Vážně tě za to miluju. :)
Doufám, že se vám následující kapitoly budou líbit, prosím komentujte, děkuji. :o)
O čem povídka bude? Příběh se točí kolem Ariel Loreenové, které se život otočí o tři sta šedesát stupňů, když potká Chamuela a Danniela.
Ještě jednou prosím o komentáře, možná se vám to zdá otravné, ale věřte mi, že když komentujete, mám hned větší chuť ke psaní.
Terry...


44. kapitola

Vítej v mém světě

"Takže můžeme jít?" zářivě jsem se na něj usmála, lhala bych, kdybych řekla, že z něj nemám ani trochu strach. Dan byl občas řekněme trochu více temperamentní. Proto jsem na své tváři stále udržovala onen úsměv.

"Víš, že jsi neuvěřitelně hloupá, že?" ujišťoval se, pozvedla jsem rameny. "Někdy bych tě tu vzal," dodal šeptem.

"Ne, nevzal," oponovala jsem mu. "Navíc jsi mi neřekl, že máš tetování," prohlížela jsem si ho s nazdviženým obočím. Daniel si nahlas povzdechl.

"Koukej, měsíc, cestička, domečky, hrad… Jdem," rozkázal a chytil mne silně za zápěstí, vyškubla jsem se mu.

"Co ti pořád vadí?" nechápala jsem. "Ne, ty se nebojíš, že by se mi mohlo něco stát, bojíš se, že zjistím, kdo jsi," vydedukovala jsem. "Chci po tobě, abys mi to tady ukázal," rozhodla jsem, "prosím," dodala jsem.

"Už ti někdy někdo řekl, že jsi otravná?" zajímal se. "Jelikož jsi a to neuvěřitelně." Protočila jsem na něj oči a uraženě našpulila pusu. "Jedna menší rada, pokud tady chceš přežít, ukaž tady černá křídla."

"Počkej, nemůžu přece chodit skoro nahá," poklepala jsem si na hlavu. "Viděla jsem jednu holku, kterou jsem posílala dál… měla na sobě takové… něco, aby ji nešlo vidět!" vysvětlovala jsem mu ve zkratce.

"Ty nemáš nic, čím by ses zahalila… To mi je tě neuvěřitelně líto," řekl otřesně hraně. "Asi budeme muset jít, nebo chceš všem ukázat své malé přednosti?" spiklenecky na mne mrkl.

"Malé?" zopakovala jsem po něm. "Věř mi, jestli stojíš o facku, tak už nepokračuj!" vyhrožovala jsem mu. "Myslím, že tady všichni stejně vědí, kdo jsi, ne? Když se budu držet u tebe, nikdo mě nebude chtít zabít," odmlčela jsem se. "Jo a mé malé přednosti dlouho neuvidíš, můžeme jít?" Viděla jsem na něm, že to v něm doslova vřelo, ignorovala jsem to, dneska mě naštval taky pěkně solidně.

Procházeli jsme nějakým městečkem, tak nějak jsem si to představovala v šestnáctém století. Možná jsem se i trochu bála, bylo to dost tajemné. Navíc, když vezmu v potaz, že tady jako světlo fungovala červená koule nad našimi hlavami.

"Chceš i do hradu?" zeptal se mne. Na kopci před námi se rozprostíral obrovský hrad, tak už vím, kde Dan vyrůstal. Bylo to tady neuvěřitelně depresivní. Navíc tu byla zima! Nemělo by být v pekle vedro?

Šli jsme kolem domků, nikdo nebyl venku, zvláštní. "Dane, kde jsou všichni?" špitla jsem.

"Spí, jiné časové pásmo," pozvedl rameny. "Teď je tu kolem dvou ráno." Trochu jsem se na něj zamračila.

"Tak to nechápu, vždycky jsi zmizel ve dne, co jsi tady dělal v noci?" založila jsem si ruce na hrudi, už i já jsem si připadala, jako osina v zadku.

"Zařizoval nějaké věci s otcem, nezapomínej, ďábel nikdy nespí. V noci jsem měl jiné věci na práci," jeden koutek mu vystřelil nahoru.

"Jasně," vychrlila jsem ze sebe, "takže hrad?" šeptla jsem a trochu jsem zrychlila tempo. "Budete mít ďábelskou poradu?" vyzvídala jsem.

"Cože budeme mít? Ne! Dneska jsem ani neměl v plánu jít do hradu, víš?" Kam měl v plánu jít, nelíbí se mi to. "Chtěl jsem jít za sestrou. Uháněla mě, že jsme se dlouho neviděli…"

"Aha, no," nahlas jsem polkla, "tak za ní běž, počkám někde, kde mě necháš." Hodil na mne velice skeptický pohled, zřejmě s mým návrhem nesouhlasil. "Dobře, tak ne?" Tentokrát přikývl.

"Něco málo ti ukážu, a poté vypadneme a ty se tu snad už nikdy neukážeš, jasné?" Znělo to, jako by mne snad za něco káral, tady tento tón se mi vůbec nelíbil.

"To je ve hvězdách, navíc nezapomeň, že žijeme věčně, takže tvá hypotéza podle mne nevyjde." Pokračovala jsem dál v cestě, Dan mi ukázal jednu zkratku, kterou jsme to zvládli k hradu za pět minut.

"Budeš se držet u mě, za mým otcem nepůjdeme, navštívíme jen můj pokoj, vezmu si z něj nějaké věci, jo?" Zlehka jsem přikývla a následovala ho. Chytil mne za ruku, prošli jsme velkými dřevěnými dveřmi, tiskla jsem se k němu. Možná se mi to zdálo, ale byla tu snad ještě větší zima. V hradu, na rozdíl od vesnice bylo živo. Viděla jsem neskutečně mnoho andělů, všichni měli černou auru, všichni zírali na Dana, oni se ho doopravdy báli.

"Jsi zde celkem celebrita," šeptla jsem mu do ucha. Dan se zasmál.

"Celkem ano," přiznal mi. "Musíš si uvědomit, s kým randíš."


***
Moc prosím o komentáře, děkuji. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Šári Šári | 4. října 2014 v 19:04 | Reagovat

Nádhera :-)
Prej: "Koukej, měsíc, cestička, domečky, hrad… Jdem," :D

2 mona mona | 4. října 2014 v 21:10 | Reagovat

Super, jses tady celebrita :-D :-D

3 Janča Janča | 4. října 2014 v 21:18 | Reagovat

Úžasný! Myslím, že se jim nepovede jenom tak proklouznout ďáblovi :-D Ale popis podsvětí se ti dost povedl! A líbilo se mi, jak Dan provokoval Ariel... :-D Opravdu se těším na pokračování! ;-)

4 Monika Monika | 4. října 2014 v 23:29 | Reagovat

Perfekrné hrozne sa mi zo páči :-)  :-)  ;-)  :-D

5 Musinka Musinka | 5. října 2014 v 10:09 | Reagovat

Super kapitola! :D Taky jsem si myslela, že tam bude teplo a né zima :) rychle další prosím :D

6 erin erin | 5. října 2014 v 12:07 | Reagovat

wow...paráda ;-)

7 vida vida | 6. října 2014 v 8:04 | Reagovat

taky mě překvapil ten chlad a mráz...myslim si, že sám dabel se tam zjeví z ničeho nic :D

8 Dajka Dajka | 6. října 2014 v 22:03 | Reagovat

Skvělé jako vždy! :) :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama