Thrill me Prolog

6. ledna 2016 v 19:08 | Terry |  Thrill me
Téma: Vlastní tvorba
Hlavní postava: Lilin (povídka psána Ich formou)
Shrnutí: Píše se rok 1888. Tento příběh je o dívce, která nikdy nepotkala štěstí, může to být tím, že za celou svoji existenci neprožila jediný den beze strachu. Lilin je poloviční démon, je to rasa, která má být podle plnohodnotných démonů vyhubena, a proto je i na Lilin nasazen Lovec, který jí má za úkol zabít.
Poznámka: Tak tuto povídku jsem začala psát okolo vánočních prázdnin doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit. Snažím se do toho trochu zamotat hororový nádech.
Budu ráda za vaše komentáře... :)
Terry...




Thrill me
Prolog
Položila jsem nervózně dlaně na kolena, sklopila jsem hlavu dolů a zabodla oči do černých nadýchaných šatů, mých nejoblíbenějších. Poohlédla jsem se po dlouhé kadeři ebenově černých vlasů, stáčela se až k mému stehnu.
Seděla jsem v malé tmavé místnůstce, nikdy před tím jsem se nebála uzavřených prostorů, teď mi však srdce bušilo podivně rychle. Nasála jsem do plic vzduch a narovnala se.
"Zhřešila jsem," vyšlo z mých úst naprosto neplánovaně, netušila jsem přesně jak začít ve zpovědnici.
"Poslouchám," ubezpečil mne hluboký mužský hlas. Farář seděl jistě hned za dřevěnou stěnou, která byla podivně vyřezávaná. Cítila jsem tu těžkou vůni dubu. Na čele se mi vytvořily krůpěje studeného potu.
"Za-zabíjím lidi," spolkla jsem poslední slovo a kousla se d spodního rtu div, že mi nezačala téct krev. Nemohla jsem si vybavit, proč něco takového vůbec říkám, proč se přiznávám. Vždyť to má být mé tajemství. Nastalo dlouhé ticho, očekávala jsem křik, nebo svěcenou vodu, kterou by mi farář chrstl od obličeje.
"Proč?" zašeptal, jako by ho to vůbec neudivovalo, co když nejsem jediná, která se mu svěřila s něčím takovým a on už je zvyklý. I tak mi vyrazil dech a já musela začít přemýšlet o činech, které jsem udělala.
"Musím," odpověděla jsem lakonicky, "je to má přirozenost," pokračovala jsem. Začala jsem si podupávat nohou. "Je to zakořeněné ve mně, je to… potřeba," zajíkla jsem se, "nemůžu proti ní bojovat…"
"Co jsi zač?" přerušil mne. Nezněl ani trochu vyděšeně, jako by si neuvědomoval, že bych mu mohla něco provést. Malý moment jsem přemýšlela, co přesně bych mu měla říct, nakonec jsem došla k názoru, že se mu můžu svěřit se vším, když tak ho můžu konec konců zabít.
"Jsem démon." Chtěla jsem pokračovat, rudý závěs přede mnou se však roztáhl a přede mnou stál vysoký tmavovlasý muž s temně šedýma očima. Zatajil se mi dech, hodně rychle jsem pochopila, že tady to není farář. Byl to ON, démon… můj lovec. Mé srdce přestalo tlouct.
Celým tělem mi projel mráz a já se se škubnutím probudila. Bílá košilka se na mne lepila, neuvěřitelně jsem se bála. Celý pokoj byl zahalen do tmy, nahmatala jsem na nočním stolku sirky a zapálila bílou svíci, která vydrží již jen několik hodin.
Vylezla jsem z postele se svíčkou v ruce, pomalým krokem jsem se dostala ke skříni, ve které jsem měla uloženy pro mne velice cenné dokumenty. Podobný sen se mi již zdál před nějakým časem, den na to jsem narazila na onoho hnusného, úlisného lovce, který mne málem sprovodil z tohoto světla. Položila jsem na skříň svíčku a mžourala do šuplíků, ve kterém bylo až moc svitků. Chvíli jsem se v nich přehrabovala, až nakonec jsem vytáhla jeden, na kterém bylo krasopisně napsáno 1688.
Na ten rok rozhodně nikdy nezapomenu, bylo to poprvé, co jsem spatřila ty šedé oči. Rozbalila jsem svitek a chtěla se dát do čtení, když v tom mne vyrušilo zaklepání na dveře.
"Slečno, jste v pořádku? Slyšela jsem křik." Byla to má nevinná služebná Elisabeth. Slyšela křik? Zřejmě jsem křičela ze spaní, ve spěchu jsem naházela do šuplíku všechny papíry, až na ten, který si mám v plnu přečíst.
"Jsem v pořádku, jen noční můra," ujišťovala jsem ji. "Jsem v pořádku, běž spát."
"Dobrou noc, slečno," zašeptala poněkud plaše, poté jsem jen slyšela její vzdalující se kroky. Posadila jsem se na postel, odložila svíčku a začala číst.
Utekla jsem jen o vlásek, chybělo málo a Lovci se mále povedlo zabít mě. Byl silný, nikdy jsem nepotkala silnějšího muže, musím se mu vyhnout… pokud se s ním ještě kdy střetnu, není možné, že bych dokázala přežít…
Odložila jsem papír, nemělo cenu číst to dále, jen mi to nahánělo strach. Celá tato věc je barbarská, co démonům dává právo žít a nám ne? V čem jsou jiní, než my poloviční démoni? Moje matka je Lilith, byla to první žena, první démonka. Byla jsem její prvorozené dítě, které měla s člověkem. Byla jsem v jejích očích hnusný odpad, kterého se chtěla hned po narození zbavit. Málem se jí to povedlo, pohodila mne v lese… když však zjistila po několika letech, že žiji, poslala na mne Lovce. Jak můžu žít s tím, že mne chce zabít vlastní matka?
Každý musí jednou zemřít, ale já teď rozhodně nemám v pánu umírání…
***
Tak co? Líbilo se? Má cenu pokračovat? :)
Terry...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 míša míša | 7. ledna 2016 v 7:53 | Reagovat

Pokračuj! Tahle povídka vypadá zajímavě. Já to rozhodně budu číst. :-)

2 Monika Monika | 7. ledna 2016 v 10:28 | Reagovat

Úžásná určite pokraču lebo začala veľmi dobre 😍

3 Ellie Ellie | 7. ledna 2016 v 14:54 | Reagovat

Opět skvělý nápad :-) Rozhodně pokračuj :-)

4 Lola Lola | 7. ledna 2016 v 19:13 | Reagovat

Souhlasím, pokračuj :-) miluji tvoji tvorbu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama