Tears From the Sky 1

25. března 2016 v 14:18 | Terry |  Tears From the Sky
Téma: Vlastní tvorba
Děj: Příběh Christiny - čarodějky, která má strach z jediného - z Lovců čarodějnic, kteří nemají slitování. Christina si uvědomuje, že sebeobrana ani čarování nejsou její silné stránky a začíná mít strach ze dne, kdy bude muset složit zkoušky na škole - tím pádem se postaví na vlastní nohy a bude se o sebe muset postarat sama.
Poznámka: Tuto povídku jsem před časem vydala, bohužel jsem na ni úplně ale úplně zapomněla! A tak vydávám ty tři kapitoly znovu a budu pokračovat v psaní této povídky. Myslím si, že ti, co ji četli také úplně zapomněli o co vlastně jde. Přeji hezké čtení. :)
Terry...



Chapter one
Měla jsem zavřené oči. Vnímala jsem jen vůni šalvěje a růží. Tato kombinace ve mne vyvolávala velice nejistý pocit, možná i trochu strach. Nedokázala jsem se uvolnit, jak mělo být asi v plánu. Zrychleně jsem mi bušilo srdce, snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že vlastně o nic nejde, nedokázala jsem klamat samu sebe.
"Je to nutné?" zašeptala jsem do naprostého ticha. Někdo se prudce nadechl, nemusela jsem dlouho hádat, kdo to byl. Erin byla hlavou tohoto spolku, občas jsem opravdu nechápala, proč něco takového někdo založil.
"Ano to tedy je!" vyprskla nahlas. Otevřela jsem prudce oči, jelikož mě její hnusně upištěný hlas vyděsil. Všude kolem bylo ticho, na zemi byly zapálené svíčky. Viděla jsem do tváří všem holkám, co byly v místnosti - jejich oči byly stále zavřené, krom těch od Erin. Upírala na mne ty své světle modré oči, ten její pohled… roztřepal se mi spodní ret, to se mi stává celkem často. "Pokud to budeš stále přerušovat, nikdy nesložíš zkoušku!" vyčetla mi naštvaně. "Pro dnešek končíme!" rozhodla, postavila se na ty své vyzáblé nohy a uhladila si křiklavě červenou sukni. Sáhla po vypínači, koupelnu ihned zalilo prudké světlo. Ostatní děvčata už se také dívala okolo sebe, některé se na mne dívaly poněkud nenávistně, Meredith vypadala, že se právě probudila. Zívla si.
Zůstala jsem sedět opřená o vanu a dívala se na ten hlouček hloupých hus, které si myslely, že by jim tyto seance mohly nějak pomoct se závěrečnou zkouškou. Erin čekala, až všech šest holek opustí koupelnu, pohodila svými zlatými vlasy a prohlížela si mne.
"O co ti jde?" Nadzvedla jsem obočí, nevěděla jsem, co ji na to mám říct, prostě mě tady to všechno děsilo. "Viděla jsem tě v hodinách, nejsi dobrá čarodějka, chtěla jsem ti jen pomoct, myslela jsem si, že by se ti tyhle hodiny navíc hodily, ale ty…" zaskřípala zuby, "jen všechno sabotuješ."
"Nesabotuju," ohradila jsem se, "jen mi tady to soustřeďování přijde malinko zbytečné. Doufala jsem, že se budeme učit ovládat svou moc, například proti… nim," nahlas jsem polkla.
"Proti lovcům?" Lehce jsem přikývla. "Christino," kousla se do rtu, na kterém měla snad tři vrstvy rudé rtěnky, divila jsem se, že se jí neobtiskla na její vybělené zuby. "Tady to ti pomůže i proti nim, ne jen na zkoušky." Postavila jsem se, při tom jsem se přidržela vany.
"To, že sedíme v kroužku a držíme se za ruce, jako nějaké kravky, co vypadají, jako by vyvolávaly ducha?"
"Proč se na to díváš takhle?" Začala zhasínat svíčky zapálené po celé místnosti. "Je to něco jako meditace, víš? Máš se při ní uvolnit…"
"To asi nepůjde," zavrtěla jsem hlavou, "raději zůstanu u knih," rozhodla jsem se s vážnou tváří, přeskočila pár svíček, a co nejrychleji opustila tu smradlavou místnost, točila se mi z toho všeho hlava. Určitě zase nebudu moct usnout a bude mne bolet hlava.
Prošla jsem dlouhou tmavou chodbou, měla jsem štěstí, že ještě nevyhořely všechny svíce. Neumím si totiž rozdělat ani ten podělaný oheň. Měla jsem takový hnusný strach z konce tohoto školního roku - vím, byl teprve začátek roku, ale… už bych měla zvládat hodně věcí. Já neumím nic.

Jmenuju se Christina Tears a jsem čarodějka, zní to pitomě a jako klišé, ale už jsem se tak narodila. Před třemi roky jsem nastoupila na univerzitu pro tyto stejné osoby, jako jsem já. Možná to zní, jako ta největší legrace, ale můžete mi věřit, že to tak opravdu není. Nenávidím to tu! Je ale možné, že jsem jediná, co má takový odpor k tomuto místu, jsem totiž… totální nemehlo. Neumím se prát, neumím čarovat, aniž bych někomu ublížila - většinou však skončím na ošetřovně já. Pokud nesložím zkoušku, přijdu o všechny své schopnosti a to nepřichází v úvahu, odsoudila bych se tak k jisté smrti.
Pokud uspěju, budu mít alespoň nějakou šanci, že v tomto světě přežiju. Nemůže existovat světlo bez tmy. I v případě všech čarodějek to platí. Hned, co opustíme tento ústav, už nemáme jeho ochranu, jsme vystaveni Lovcům, kteří se s námi nemažou. Ani nevím, proč nás tak nenávidí, možná to bude tím, že oni mají jen svaly a my máme čáry - pokud však s nimi umíme zacházet, není to jednoduché.
"Jak to šlo?" mžourala na mne od svého stolu Annie, byla to má spolubydlící a snad ta nejlepší čarodějka, co existuje. Zabouchla jsem za sebou dveře od pokoje.
"Nudně… blbě, prostě tam už do toho jejich spolku ani nepáchnu." An se rozchechtala a rozpustila si své naprosto husté černé vlasy. Nikdy jsem nepochopila, jak je ráno rozčesává, vysvětlila mi to - nerozčesává, zničila by tak hodně hřebenů. "Proč se tak směješ?"
"Říkala jsem ti, že je to naprostá ztráta času, pomohla bych ti, kdybys…"
"To už jsme probíraly, ne? Nechci tě připravovat o čas, když se připravuješ ty a potom přece chceš mít i nějaké své volno." Lehla jsem si do své rozestlané postele a skopla boty na podlahu.
"Ano, ale mohla bych ti pomoct aspoň v něčem, přece jen jsme kamarádky a já chci, abys ty zkoušky udělala, nechci tě pak bránit po zbytek tvého života před Lovci vlastním tělem," mrkla na mne.
"Tak dík," promnula jsem si oči. "Jsem teď ale unavená, takže dobrou," otočila jsem se na bok a dívala se tak do zdi.
"Ty se nepřevlíkneš?"
"Ne, díky…"
Zamžourala jsem do slunečního světla, které prostupovalo skrz zataženou roletu. Ještě se mi za žádných okolností nechtělo z postele. Podle všeho byla má spolubydlící právě v koupelně a připravovala se do školy. Nechci být tak líná, chtěla bych být jako ona… Vstávat brzy, abych si stihla nachystat věci a uvařit si kafe.
Seděla jsem s přivřenýma očima a se svěšenými rameny na kraji postele a dívala se do blba. An prošla kolem mého zatím bezvládného těla s kartáčkem v puse a něco si pobrukovala. Začínala mne štvát její optimistická nálada, její tvář, která pokaždé zářila štěstím. Nevím, kde se ve mně bral ten vztek.
"Musíš být tak veselá?" vyšlo z mých úst, které byly stále přivřené, je tak dost možné, že slyšela jen nějaký chrapot. Zvedla jsem k ní oči a pozorovala ji, jak po místnosti skoro tančí. Sevřela jsem ruce v pěst, srdce mi bušilo, jako bláznivě, krev se mi vařila v mozku. Nevšímala si mne, a tak to bylo asi lepší. Pomalinku jsem se zvedla a co nejrychleji se zamkla v koupelně. Později asi bude nadávat, že se neměla kde do-pravit. Bylo mi to jedno.
Jako obvykle jsem vypadala po ránu naprosto strašně. Chtěla bych mít ten dar vypadat po ránu dobře a svěže. Nafialovělé kruhy se táhly pod tmavě zelenýma očima. Včera jsem se ani nestihla odlíčit, takže jako bonus jsem měla v koutku očí rozmazanou černou tužku.
Když jsem se podívala na své zacuchané a mastné světle hnědé, místy skoro bílé vlasy, měla jsem chuť vrátit se do postele a pokračovat v tom úžasném spánku.
Svlékla jsem ze sebe oblečení a hodila ho do koše na prádlo. Má světlá kůže byla poseta modřinami, které jsem schytala na sebeobraně. Jednou mi to mé bojové umění možná pomůže proti nějakému lovci.

"Když ho do sebe hodíš, tak stihneš ještě kafe," uchechtla se má spolubydlící, když jsem vylezla z koupelny zachumlaná do černého županu. Lehce jsem zavrtěla hlavou a raději přešla ke skříni a vytáhla si z ní to samé oblečení, jaké jsem před chvílí hodila do koše na prádlo. Tady tato uniforma byla samozřejmě čistá, ale jinak byla na chlup stejná. Vadilo mi to, proč se nemůžu oblékat tak, jak chci? Proč musím někoho poslouchat? Možná jsem se chovala, jako rozmazlené dítě, ale… každý občas potřebuje trucovat.
Narvala jsem se do černé sukně nad kolena, přiléhavého trička stejné barvy a šedého svetříku.
"Nezapomeň si tělák, dneska máme sebeobranu, já na něj málem zapomněla," křikla na mne přes pokoj An. Protočila očima, ona nikdy nezapomene na nic. Sbalila jsem si tedy do své kabelky přes rameno černé tepláky a tričko. Přehodila jsem si tašku přes rameno a šla raději pryč z pokoje. "Nepočkáš na mne?" Pootočila jsem se na An, která si tvořila na hlavě objemný drdol. Stejně jí postupně z gumičky vypadnou všechny její černé, kudrnaté vlasy.
"Jo, jasně," přikývla jsem, "co máme první hodinu?" svraštila jsem obočí. An se chvíli zamýšlela.
"Myslím, že Živly, ale nejsem si jistá," zazubila se na mne. Oddechla jsem si, byl to můj oblíbený předmět, jelikož paní Fraightové bylo naprosto jedno, jestli sedím u stromu a sleduju brouky, nebo dávám pozor. Každý měl z jejího předmětu známku: vynikající.
Na chodbách byla neuvěřitelná tlačenice, ostatně jako každé ráno. Není nic horšího, než chodit na ryze holčičí školu. Stále poslouchat to hloupé štěbetání - dík pěkně. Opakovala jsem si v hlavě: už jen jeden rok! Jeden poslední rok a budu volná, jako pták. Mám děs ze zkoušek, ale došla jsem k možnému závěru, že je mi jedno, jestli mi zůstane má moc, nebo ne. Budu si jen muset vydělávat třeba jako… servírka. Najdu si manžela a budu mít děti a dům s kytkami… a už jsem se zase zasnila, div jsem nespadla ze schodů. Zatřepala jsem hlavou a chytla jsem kamenného velice chladného zábradlí.
"Chováš se dnes divně," poznamenala Annie, která se držela těsně za mnou. "Není ti blbě, nebo tak?"
"Ne, ne… jen jsem asi vstala špatnou nohou, určitě to bude za chvíli dobré," snažila jsem se o mírný úsměv.
"To znám," uchechtla se. "V první hodině se můžeš dospat."
Pohled Doriana:
"Pěkně jsi ji usmažil," smál se Eric a při tom do sebe hodil už třetího Jacka, podivně se u toho ošil. Měl jsem skvělou náladu, tedy… byl jsem na sebe svým způsobem hrdý, kdo jiný by mohl říct, že se mu povedlo zabít pět čarodějek za tři dny! Jsem tak trochu kapacita, ale nechci se chvástat.
Seděl jsem s ostatními lovci v jednom zapadlém baru… byl už takový rodinný, všechen personál nás už znal a věděl, co jsme zač. Vyprázdnil jsem skleničku s whiskey a třískl s ní o stůl.
"Jo, rád ty malé děvky posílám pod zem," přitakal jsem se smíchem. "Neznám lepší pocit…"
"Já jo," přihlásil se Alex s úšklebkem, byl to nejmladší lovec, kterého znám. Bylo mu teprve šestnáct, "když je šukám." U stolu, kde sedělo dalších osm lovců, vypukl smích, někteří přikyvovali. Chvíli jsem je nechal, poté jsem je ale musel utišit.
"Děkujeme za tvou kulturní vložku, Alexi," vrtěl jsem hlavou, skoro všichni zmlkli, "je fajn, že všichni tak moc rádi zabíjíme ty bestie… Myslím, že je na čase najít tu jejich debilní školu a zničit ji od základů…"
Pohled Christiny:
Ležela jsem pod stromem a sledovala, jak se k zemi snášejí zelené listy. Vypouštěla jsem výklad učitelky a jen se věnovala relaxaci. Jsem opravdu líný člověk. Jednou bych asi chtěla být tak cílevědomá, jako ostatní holky, ale teď na to kašlu.
"Slečna Tearsová zřejmě pokračuje i nadále ve sladkém nevědomí." Zpozorněla jsem. Učitelka právě vyslovila mé jméno. Ostatní děvčata, která seděla na trávníku, se podívala směrem ke mně. Zčervenala jsem. Rychle jsem se narovnala a podívala se zpříma do modrých očí paní Fraightové, které se nad hlavou vznášelo malinké tornádo.
"Promiňte… paní, já… jsem se jen zamyslela," zadrhla jsem se na každém druhém slově.
"Jistě, tak řekněte, jak jsem vytvořila tornádo nad mou hlavou? Je to učivo z minulé hodiny, takže to byste měla vědět." Nahlas jsem polkla. Cítila jsem, jak se mi na čele vytvořil studený pot. Odkašlala jsem si.
"No, podle mě to je no… formule." Jako bych měla v krku žiletku, začala jsem si kousat ret, srdce se mi zrychlovalo. Nesnáším ten pocit, navíc mi bylo horko, potily se mi dlaně. Opravdu nezvládám takové situace dobře. Postarší s prošedivělými vlasy nahnula hlavu do leva.
"Jak jsem si myslela," povzdechla si, "mám chuť vás vyhodit z mých přednášek." Srdce se mi zastavilo. Jak… jako vyhodit z přednášek. "Neděláte úkoly, do dalšího ročníku prolezete vždy jen tak tak…" vrtěla hlavou.
"Já… já se polepším," slibovala jsem. Paní Fraightové se rozzářily oči.
"To jsem moc ráda, chci, abys mi nejpozději v pátek odevzdala esej na téma: Proč je pro mě důležité dostudovat. Ráda si to přečtu," pokřiveně se na mne usmála. Zlehka jsem přikývla. Baculatá žena se mnou už dále nezaobírala a věnovala se dále učivu. Povzdechla jsem si a opřela si hlavu o strom.
"Asi má blbou náladu, podle mě to bude tím, že ji opět nevybrali za zástupkyni," šeptla s mírným uchechtnutím do mého ucha An. Podívala jsem se do její srdíčkovité tváře, nikdy jsem si nevšimla, kolik má pih.
"Jsi nějaká moc informovaná, ne?" pousmála jsem se na ni posmutněle. "Je celkem na nic, že všichni mají ohledně mě takové mínění, ale můžu si za něj sama…"
"S tou esejí ti pomůžu, jestli chceš." Divila bych se, kdyby mi tu pomoc nenabídla. Zavrtěla jsem však hlavou.
"Už vím přesně, co napsat… To, co všechny učitelky chtějí na této škole slyšet," pozvedla jsem rameny, "myslím, že mi nemohla dát lehčí práci," mrkla jsem na ni.

Pohled Doriana:
Z baru jsem se vrátil domů až v noci, nechtělo se mi však spát, zapálil jsem krb a sedl si do velkého hnědého křesla. Nesnášel jsem tento dům, možná za to mohou vzpomínky, které mi vytvořili rodiče. Každý den trénink… a nakonec v patnácti zjistím, že má matka byla hloupá čarodějka, kterou můj otec nebyl schopný zabít. Jak ponižující. Nechápu to… Můj otec byl nejlepší, ale… teď vím, že byl slaboch.
Zahleděl jsem se do krbu, ve kterém praskal oheň. V ruce jsem měl minci a házel jsem si s ní, bylo to celkem uklidňující. Přemýšlel jsem nad tou jejich hloupou školou, přece musí být způsob jak ji najít a zničit.
Venku zuřila vichřice, nedivil bych se, kdyby za to mohly ty hloupé nány! Mám chuť zase nějakou zabít, mám ale strach, že mi jednou dojdou. Co když je jednou všechny zabiju? Je to tak trochu můj sen.
Pohled Christiny:
Vzala jsem tužku a papír a posadila se ke stolu, u kterého většinou v našem pokoji seděla An a dělala nějaké hloupé domácí úkoly, které jsem od ní později opsala. Teď jsem se však rozhodla, že poprvé za těch osm let napíšu domácí úkol sama.
Kousla jsem do tužky a zahleděla se z okna, už byla tma, všimla jsem si prvních sněhových vloček, které se snesly na okenní parapet. Nedivila bych se, kdyby za nimi stála An. Taky bych to chtěla umět, možná se jednou donutím k tomu, abych studovala.
Musela jsem začít s mou esejí, takže… podpis v horním rohu…
Christina Tears
Proč je pro mne důležité dostudovat
Prudce jsem se nadechla a promnula si oči. Ještě dopoledne jsem přesně věděla, co napsat, ale teď… vzduchoprázdno. No… mám na to přece jen do pátku, mám ještě tři dny. To je dost času.

Stoupla jsem si a pořádně se protáhla. Promnula jsem si loket, na který jsem dnes spadla při levitaci… tedy při plácání na zemi. Neumím nic! Jsem naprosto k ničemu, pokud se někdy střetnu s lovcem, zabije mě za dvě vteřiny!
***
Budu ráda za vaše komentáře... :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 25. března 2016 v 22:29 | Reagovat

Zajímavý nápad jen tak dál :-)

2 Adel Adel | 28. března 2016 v 13:13 | Reagovat

Je to super těším se na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama