Wings - Křídla Temnot 1. kapitola

16. července 2016 v 21:46 | Terry |  Wings of Darkness
-Téma-
Má tvorba
-Anotace-
Vítejte ve světě zbohatlíků, přetvářky a... nadpřirozena, které se v prvních kapitolách tak úplně neprojeví. Ariela pohrdá životem, který ji byl nadělen, tak trochu jej nenávidí, každopádně se její svět otočí vzhůru nohama po jedné charitativní akci, kterou pořádá Daniel Wicked. Co Daniel ještě má, když nepočítáme peníze?
-Komentář-
Musíte si myslet vážně, že jsem blázen, ale jednoduše jsem nemohla odolat a přepsat můj příběh znovu (po třetí), teď si ale myslím, že je nějakým způsobem dokonalý... tak nějak. Každopádně jsem to přepsala tak, že budete mít pocit, že čtete naprosto jiný příběh. :) Snad tomu dáte šanci a trochu mě podpoříte, a nebudete mi psát, že jsem vadná, jelikož to už dávno vím. :D

Terry...



1.
Jsem ztracená, samozřejmě to myslím, jako metaforu, vím přesně, kde jsem. Doma, na zahradě u jednoho z vysokých stolů, které máma, tedy její pomocnice, připravily na dnešní večer. Upřímně večírek na oslavu jejího rozvodu s tátou nestál za nic. Stojím, občas si loknu bílého vína a pozoruju okolí. Pomalu se stmívalo, proto vynikla všechna světla rozvěšená na stromech. Jediné, co se mi tu líbilo, byl catering, nejvíce mi chutnalo ono krásně nazdobené ovoce.
Všude se to hemžilo paničkami z okolí, předstírala jsem, že je všechny ráda vidím, abych nedělala mámě ostudu, při tom bych nejraději utekla hodně daleko. V dálce jsem uslyšela hroznou ránu - blíží se bouřka, to vysvětluje onen blesk, který jsem viděla před pár minutami, je ještě daleko, ale kvapem se blíží k nám. Možná všichni hosté odejdou a já budu mít možnost schovat se v pokoji, svléct si ty růžové upnuté šaty, mimochodem růžovou opravdu nenávidím, a pustit si možná trochu depresivní hudbu.
Táta ani máma se mne nezeptali, co říkám na rozvod, oznámili mi to, jako by se nic nedělo. Mohla jsem to tušit, když spolu už skoro půl roku nežili.
"Arielo," po paži mne lehce pohladila paní Mayersová, postarší paní s obřím kloboukem, měla na svém účtu tři rozvody, co si budeme nalhávat, po jejich manžílcích ji toho zbylo tolik, že by tři životy nemusela pracovat. Avšak, myslím si, že by nebyla proti, kdyby jí nějaký další muž nabídl prstýnek - napověděla mi k tomu její vyzývavá róba s přímo gigantickým výstřihem a rudá rtěnka, která ji dle mého nesedla moc k pleti. "Už máš nějakého přítele? Matka říkala, že ne, ale přece jen už jsi v posledním ročníku střední školy, podle mě se jí jen nechceš svěřit." No jistě, a vám se svěřím, na co jiného by se mne mohla zeptat tato žena s mozkem velikosti hrášku.
Nakrčila jsem čelo a opět přiložila rty ke skleničce. "Nelhala, opravdu zatím nemám přítele," zavrtěla jsem hlavou, "snažím se tento rok odmaturovat a dostat se na vysokou školu." Paní Mayersová přitiskla rty pevně k sobě, takže vypadaly jako rudá tenká linka, a soucitně mne pohladila po zádech. Tuto věc nymfomanka, jako je ona, nemohla pochopit. Doslova jsem do sebe kopla zbytek bílého vína.
"Jsi jiná, než tvá matka," poznamenala. Doufám v to, že mi nechce vyprávět historky o tom, jaká byla má máma na střední škole, upřímně mě to ani moc nezajímalo.
"Snad to není moc špatně," procedila jsem skrz zaťaté zuby. Proč by také mylo být, my dvě jsme opravdu jako voda a oheň, zatím jsem nezjistila, která je který živel. Ozvalo se další zahřmění, které bylo hlasitější, než předešlé, bohužel jsem si ani nevšimla blesku, který musel být úžasný - díky, paní Mayersová.
"Oh, vypadá to, že nám začne pršet," zvedla hlavu k nebi a pozorovala ho svým dravým okem. Kdyby začalo, klidně můžete jít domů, obejdeme se bez vás. Vlastně se obejdeme bez všech hostů, paniček z domácností. Došlo mi až po chvíli, že absolutně ignorovala mojí poznámku. "Musím ještě zajít za Mandy," s tímto odešla. Kdo je Mandy netuším.
V dálce jsem slyšela mámu, jak se nahlas baví s nějakou svojí kamarádkou, která byla určitě hloupá, jako ostatní. Nechci nikdy působit povýšeně, ale tyto ženy pro mne byly hloupé. Jediné, co je zajímalo, byla kosmetika, manikůra, pedikůra a jejich velká nablýskaná auta před domem, kterými dávaly najevo jejich moc ve společnosti. Moje máma nabyla jiná. Tady to všechno ji dal můj táta, kterého kopla do jeho zadnice. Můj otec vlastnil největší právnickou firmu ve státech, řekněme, že jsme se opravdu neměli špatně.
Přesně takovou společnost tvořilo malé zazobané město Midnight. Po většinu roku zde byla neuvěřitelná vedra, která jsem snad už od narození nenáviděla, proto jsem ráda navštěvovala babičku na Aljašce, měla jsem pocit, že ta jediná mi rozumí. Bohužel už nebyla mezi námi, brzy to budou dva roky. Žádnou jinou rodinu jsem neměla, aspoň si to tady myslím.
"Nebavíš se, drahoušku?" Máma ke mně přišla ve velice dobré náladě. Divila jsem se, že se udržela na tak vysokých podpatcích. Také vypadala, že by neodmítla, kdyby ji nějaký další muž požádal o ruku, mám strach, že se s ní stává paní Mayersová. To by byla moje noční můra.
"Jen jsem nějaká utahaná," zalhala jsem a podívala se do jejich hnědých očí, které jsem jí tak moc záviděla. Já měla nudně zelené, další věc, kterou jsem jí záviděla, byly její krásné černé vlasy. Proč jsem nemohla zdědit alespoň ty? Příroda si se mnou pohrála a nadělila mi světle hnědé. Závist je hřích, stejně jako lhaní! To mne přece učí v kostele, kde mě máma nutila chodit (chodí tam všichni, není to z důvodů, že by byla pobožná, jen chce před společností vypadat dobře).
"Zvládneš to tady? Víš, asi by to nebylo slušné, odejít, jako hostitelka," strachovala se jen o večírek a o to, jak bude vypadat před ostatníma. Přikývla jsem a usmála se tím nejvíce hraným úsměvem, který jsem se za devatenáct let naučila. "Skvěle," rozzářila se, jako sluníčko, "zřejmě za chvíli začne pršet, mohla bys říct personálu, aby přemístil všechny věci do domu?" požádala mne. Díky bohu se na chvíli můžu vypařit z této akce.
Netuším, jak se mi povedlo na těchto vysokých podpatcích dojít až do domu. Vystoupala jsem tři schody a prošla prosklenými dveřmi, za kterými bylo krásné černé křídlo, na která má máma nikdy neuměla hrát, jen si ho přála. To byl asi důvod, proč mne v šesti letech donutila chodit na lekce klavíru.
"Anet?" zavolala jsem přes obývák, tuto pomocnici jsem měla ze všech nejraději - ne, nikdy neoslovuju náš personál, jako uklízečky, přijde mi to potupné. Drobná Anet s hustou hřívou černých přiběhla z kuchyně, pocházela někde z latinské Ameriky, proto měla trochu tmavší pleť, na bílé zástěře měla pár flíčků, zřejmě z přípravy onoho skvělého jídla.
"Přejete si, slečno?" mile se usmála. Na mámu se nikdy neusmála, ani se jí nedivím. Jedinou osobu, kterou kdy měla ráda, jsem byla já, tedy doufám, jinak už zbývala jen ona.
"Vypadá to na déšť, matka by byla moc ráda, kdybys s ostatníma sklidila všechno z venku, a přenesla to dovnitř." Anet urychleně přikývla a vypařila se zase do kuchyně. Zůstala jsem v obýváku sama, všechno tu bylo tak čisté, stále tu bylo tak nepřirozené čisto, působilo to, jako by tu snad nikdo nežil. Můj pokoj byl jiný, nikdy jsem nedovolila, aby ho za mne někdo uklízel. Měla jsem tam své osobní věci a byl prostě můj, často jsem se tam zamykala.
První dešťové kapky spadly na zem, až v moment, kdy se všechny paničky sešly u nás doma. Někdo by řekl, že je to zákon schválnosti, na druhou stranu jsem nepotřebovala vidět, jak se všem ctěným dámám smývá maska, poté by mne asi přešla chuť k jídlu, a to by nešlo, když mám před sebou velký talíř s nakrájeným melounem. "Ať si neušpiníš šaty, drahoušku." Jak já nenávidím toto oslovení, a máma to moc dobře věděla, jen mě tím víc a víc provokovala. "Jsou od Luise Vuittona." Protočila jsem očima a do pusy si narvala další kousek. I kdyby byly od samotného pána boha, nic mne nedonutí přestat meloun jíst. Byla to má jediná zábava, navíc mi to pojistilo fakt, že se budu muset každou chvíli odebrat na záchod a získám nějaký čas pro sebe.
"Škoda, že jsi nepozvala Skye, Penny a Christinu," otočila jsem se na ní. Máma si dala ruce v bok a nahodila přísný výraz, který mi snad měl naznačit, že jsem hloupoučká?
"Ariel," vydechla ztrápeně, "co jsem ti říkala, ony jsou úplně z jiného světa, než my." Chtělo se mi smát, než my rozhodně ne, než ty - to byl snad každý.
"To, že nemají tolik peněz, neznamená, že jsou horší, než my," oponovala jsem, "možná to z nich právě naopak dělá le…"
"Ariel," skočila mi do řeči, "to jsem nikdy neřekla, jen nemají takové vychování." Ve mně to neuvěřitelně vřelo. Ona vůbec neví, jaká je její dcera. "Možná by nebylo špatné se od nich distancovat a najít si třeba jiné kamarádky," navrhla mi. Počítala jsem pomalu do desíti, nemohla jsem začít řvát, nebo nadávat. Byla jsem přece jinak vychovaná. "Margaret pořádá pro dceru příští…"
"Mohla bych prosím do svého pokoje?" Slovo prosím jsem naschvál zdůraznila. "Meloun se mi už přejedl, navíc mám zítra školu, můžeš to u ostatních omluvit takto." Nečekala jsem na odpověď a odešla. Vyšla jsem schody, prošla širokou chodbou a konečně zapadla do mého útulného, trochu tmavého pokoje. Zamkla jsem se minimálně na tři západy. Z černé komody jsem do ruky vzala telefon a napsala mojí nejlepší kamarádce Skye.
Večírek stál za nic, snobárna největšího kalibru!!!
Hodila jsem telefon na postel a odešla do koupelny, kde jsem si rozepnula ony růžové šaty a vyzula boty. Neuvěřitelně mne bolely nohy. Oblékla jsem si župan a dala napustit vanu. Začala jsem se před velkým zrcadlem odličovat, když mi zazvonil telefon. Určitě mi odepsala Skye. Vrátila jsem se do pokoje přečíst si nějakou tu povzbudivou zprávu. Byla jsem překvapená, že to nebyla moje kamarádka, psalo mi neznámé číslo.
Už máš málo času. Urovnej si, co potřebuješ.
Svraštila jsem obočí. To mi jako někdo vyhrožuje? Spíš si dotyčný spletl číslo. Co to znamená. Tato textovka mě znejistěla, párkrát jsem zamrkala a pro jistotu si ji přečetla znovu, třeba jsem to přečetla nějak špatně. Ne, opravdu v ní stálo, že mám málo času. A hele, další pípnutí, odepsala mi Skye.
Drž se, zlato!
Když jsem dalšího dne jela do školy mým černým Volvem, které jsem dostala jako dárek k osmnáctinám, už jsem nemyslela na onu zprávu, která mi včera přišla z neznámého čísla, jen jsem se těšila, až Skye vylíčím celý nudný večer. Nikdy bych ji však neřekla, co si o ní myslí moje máma, nikomu z mých přátel.
Zaparkovala jsem před školou, parkoviště už bylo skoro celé zaplněné, vystoupila jsem. Po včerejší bouřce už nebylo ani vidu, ani slechu. Vzduch byl opět těžký a já cítila, jak slunce opaluje moji bledou pokožku. Mohlo být tak třicet pět stupňů, pomalu se rozpouštím.
Kývla jsem směrem k Jasonovi, který přijel ve svém, zřejmě novém černém autě. Popravdě nevím, co je to za značku, moc se v autech nevyznám. Ale zkuste se mne zeptat na značky motorek! Tak moc bych si jednu přála, bohužel… tu prý v životě nedostanu, jen přes máminu mrtvolu.
Jason byl můj spolužák, velice vysoký tmavovlasý kluk s hnědýma očima, samozřejmě naprostý egoista, který si myslel, že mu patří svět. Občas jsem měla pocit, že ani nepatří do tohoto světa. Moc jsme spolu nemluvili, jen si kývli na pozdrav.
Objaly mne dlouhé ruce Skye, tiskla si mne k sobě, jako bych snad přežila nějakou válku a vrátila se domů, jako válečný hrdina. Opět na sobě měla něco neskutečně barevného, milovala jsem to na ní, i když já osobně preferovala vždy něco tmavého, jako teď - černé kraťasy a tílko to jistí.
"Neuvažuješ o tom, že se odstěhuješ, že ne?" Stále mne objímala. Tak o to tady jde, má strach, abych nezmizela z tohoto města. Než jsem stačila odpovědět, prošel kolem nás Jason, uslyšela jsem celkem hlasitý posměšek, který věnoval jen a pouze nám.
"Skye, neboj se, na střední nám zbývá půl roku a pak chceme spolu na výšku," uklidnila jsem ji, konečně se odtáhla a já se mohla volně nadechnout. Vůbec se divím, že mne objala, nesnášela se byť někoho dotknout, když bylo nad pětadvacet stupňů.
Její zrzavé vlasy se mi zdály dneska neučesané, nebo to možná byl účes a já jsem jenom barbar, hnědé oči jí už zase zářily, když jsem ji oznámila, že z tohoto města nemám v průběhu příštího půl roku v plánu vytáhnout paty. Nesnášela jsem fakt, že i když jsem měla podpatky a ona kecky, stále byla vyšší, než já. No, modelka ze mě nikdy nebude, ještě, že to nebyl můj životní sen.
"Christina dnes nepřijde, prý jí bolí břicho," zahuhňala Skye a otvírala si skříňku. Kdyby máma dneska nebyla doma, tak bych taky klidně zůstala zalezlá v posteli a zhlédla od znovu Hry o trůny, nebo Jak jsem poznal vaši matku. Místo toho mě čekají dvě hodiny matiky a další vítečné předměty, ze kterých se mi už teď zvedá žaludek.
Jak se dalo čekat, třída byla zaplněná jen z poloviny, jak já jim závidím. Usadila jsem se do třetí lavice a otevřela si sešit z matiky. Vzpomněla jsem si na ten hloupý úkol, který jsem samozřejmě nevypracovala. Místo zadaní a prázdné stránky na mne čekalo něco jiného. Dvojlist byl popsaný něčím červeným.
Nemáš čas!
Bylo to tu napsáno třikrát, i hned se mi vybavil včerejšek a ta textovka. Rozbušilo se mi srdce, řekla bych, že bilo rychleji, než kolibříkovo. Jen jsem na to koukala, neschopná slova. "Ahoj," ozval se hluboký hlas, někdo si sedl vedle mě, hned jsem zavřela sešit, aby si nikdo ničeho nevšiml.
"Jasone?" podivila jsem se. "Nemám úkol," odpověděla jsem dřív, než se mne stačil na něco zeptat. Rozesmál se, proč se směje? "Co potřebuješ?" Jason se laxně opřel a chvíli mne jen tak sledoval, jeho hnědé oči skenovaly každou moji reakci.
"Pořádám večírek, napadlo mě, jestli by ses nechtěla přidat." Nebyla jsem schopná slova, Jason mě nikdy na žádný večírek nepozval, vždyť jsme se spolu ani nikdy nebavili. Nedivila bych se, kdyby pořádal soutěž - pozvi křena. Trochu jsem se zdráhala s odpovědí.
"Ty mě zveš na večírek?" zopakovala jsem po něm, možná jsem špatně slyšela, nechtěla bych, aby došlo k omylu. Přikývl a já si založila ruce na prsou. "Proč? Nikdy jsi mě na žádný nepozval. Jason protočil očima a zvedl se ze židle.
"Prostě přijď," rozkázal mi, "můžeš sebou vzít i tu…" Nadzvedla jsem jedno obočí, čekala jsem, kdy si vzpomene na Skyino jméno. "No tu," uzavřel to, "přijďte v osm." Odporoučel se do zadní lavice, kde po většinu hodin jen spal a nedával pozor, nikdy nepochopím, jak se mohl dostat to čtvrtého ročníku s celkem dobrým prospěchem.

Znovu jsem nahlédla do sešitu matiky, kde byla napsaná ona zpráva. Měla bych o tom někomu říct, nebo to celé brát, jako nějaký vtípek? Strčila jsem sešit pod lavici. Dnes prostě nebudu mít ani sešit, ani úkol. A o tom vzkazu se nikdo nedozví. Kdybych o tom řekla mámě, šla by na policii, kde by zjistili, že se jedná o vtip. Nakonec bych vypadala jako idiot.
***
Budu ráda, když se k tomu nějak vyjádříte... :)
Určitě mě můžete sledovat na instagramu... :)
@teresastefl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 18. července 2016 v 21:39 | Reagovat

Je to opět zajímavé :-) budeš tu nechávat i starou verzi? Myslím, že, když sis s tím dala práci, že by si to měli lidé přečíst :-)

2 Terry Terry | 18. července 2016 v 22:16 | Reagovat

Ano, neboj... Stará verze tu je... :)

3 Ellen Ellen | 24. července 2016 v 13:29 | Reagovat

Tak snad už budeš s touhle verzí spokojená a bude to poslední úprava. ☺️😃👌🏻 Těším se na další díl. ☺️👏🏻

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama