Wings - Křídla Temnot 3. kapitola

25. července 2016 v 21:35 | Terry |  Wings of Darkness
-Téma-
Má tvorba
-Anotace-
Vítejte ve světě zbohatlíků, přetvářky a... nadpřirozena, které se v prvních kapitolách tak úplně neprojeví. Ariela pohrdá životem, který ji byl nadělen, tak trochu jej nenávidí, každopádně se její svět otočí vzhůru nohama po jedné charitativní akci, kterou pořádá Daniel Wicked. Co Daniel ještě má, když nepočítáme peníze?
-Komentář-
Musíte si myslet vážně, že jsem blázen, ale jednoduše jsem nemohla odolat a přepsat můj příběh znovu (po třetí), teď si ale myslím, že je nějakým způsobem dokonalý... tak nějak. Každopádně jsem to přepsala tak, že budete mít pocit, že čtete naprosto jiný příběh. :) Snad tomu dáte šanci a trochu mě podpoříte, a nebudete mi psát, že jsem vadná, jelikož to už dávno vím. :D

Terry...




3.
Charitativní ples. Znovu jsem si na něj vzpomněla až v den jeho konání. Je to na dobrou věc… ale i tak se mi na ni nechtělo, věděla jsem, že se bude tančit, jako malá jsem samozřejmě brala lekce, abych na akce takového rázu mohla chodit a neztrapnit se, nenáviděla jsem to. Pečlivě jsem se na onu slávu připravovala, jako na všechno, kam jsem šla. Nesměla na mne být ani miniaturní chybička, matka by mi ji totiž předhazovala ještě další měsíc.
Oblékla jsem si černo-zlaté šaty, lépe řečeno jsem se do nich nasoukala, jelikož byly neuvěřitelně upnuté, divím se, že se je Anet podařilo zapnout.
"Lituju vás," řekla mi zcela otevřeně, otočila jsem se na ni se svraštělým obočím, "víte, sice máte tady to všechno," připustila, "ale to, co musíte absolvovat kolem," zavrtěla hlavou a uhladila si zástěrku, posle mne se mi jen nechtěla dívat do očí. "Mám pocit, jako by tento večer byl pro vás přelomový." Nechápala jsem, co tím myslí. Možná jen zvolila špatná slova, přece jen angličtina nebyl její rodný jazyk.
"Anet, jak jsi to myslela." Pozvedla ramena a poodešla k mému stolu, vzala voňavku a přivoněla si. "Prosím, odpověz mi," naléhala jsem na ni a posadila se do křesla, na zemi u něj jsem měla položené lodičky.
"Dělám u vašeho otce hodně dlouho, a vím, kdo je, vím, kdo jste vy," povzdechla si. Tak teď jsem se naprosto ztratila. Anet se mnou takto nikdy nemluvila, navíc jsem se zarazila, když mi řekla, že u mého otce pracuje dlouho. Vždyť má asi dvacet tři let. "Jen se divím, že jste taková, jaká jste…" Opět jsem byla ztracená. Netušila jsem, jestli Anet přeskočilo, nebo… Něco mi vplulo na mysl. Vzpomněla jsem si na Daniela, který mi naznačil, že o mně ví, něco víc, než vím snad já. Nebrala jsem jeho slova vážně, přece jen byl opilý a chtěl být něčím zajímavý.
"Mohla bys mi to vysvětlit?" poprosila jsem. Zavrtěla rychle hlavou, jako by to bylo naprosto nepřístupné. "Anet, to co jsi mi řekla, přece…"
"Nezlobte se, slečno, opravdu nemohu, měla bych z toho problémy," šeptala, "za chvíli tu bude auto," oznámila již normálním hlasem, vrátila mi voňavku na stůl a opustila pokoj, nezavřela dveře. Vyschlo mi v krku, co zatraceně ví? Co vědí všichni okolo mne a jen já jsem vůči tomu slepá? Dnešní večer využiju ve svůj prospěch, vypáčím z matky všechny informace.
Obula jsem si černé lodičky a přešla ke stolu, šplouchla jsem na sebe pár kapek květinové vůně a naposled se na sebe podívala v zrcadle, abych se ujistila, jestli náhodou nemám na zubech rudou rtěnku.
Na onen charitativní ples jsme museli jet až na druhou stranu města, řidič přistavil auto před vchodem obří vily. Matka vypadala neuvěřitelně natěšeně, jako malé dítě, které se těší, až mu máma z krámu donese čokoládu. Chvíli jsem měla zavřené oči a snažila se nahodit úsměv, falešný úsměv. Nacvičovala jsem si ho celý včerejšek.
"Nehrb se," napomenula mne matka, když jsme kráčely po schodech do domu. Všude okolo se bavila spousta lidí. Na verandě, zahradě, vevnitř. Nikoho jsem neznala, avšak matka znala každého, rozdávala úsměvy na všechny strany a zdravila. Opět jsem si připadala hloupě, jak dlouho můžu předstírat, že mne těší společnost takovéto sorty, aniž bych se zbláznila? Je to vůbec možné?
Jak se dalo čekat, dům byl i vevnitř přepychový, země byla z pravého nablýskaného mramoru, po okrajích byly stoly s občerstvením. Všechen nábytek byl zřejmě odnesen, tento prostor teď sloužil, jako taneční parket. V jednom rohu byla skupina muzikantů, která hrála naprosto nádherně na housle, basu, klavír…
Doslova ve mně hrklo, když jsem spatřila Daniela, který o něčem živě diskutoval s nějakou… oh, s paní Mayersovou, bez klobouku jsem ji málem nepoznala. Její kostnaté prsty lehce přejely po jeho ramenu, něčemu se nahlas smáli.
"Ne, to snad ne," přecedila jsem skrz zaťaté zuby šeptem a otočila se zády k tomu sladkému páru.
"Co se děje?" Má máti si mne nechápavě prohlížela. "Ariel?" oslovila mne, když jsem se neměla k odpovědi. Naklonila jsem se k ní, aby nás nikdo neslyšel.
"Vidíš toho kluka, který se baví s paní Mayersovou?" Podívala se přes mé rameno. "Potkala jsem ho na tom večírku, ze kterého jsme se Skye přišly tak brzo a…"
"Nechceš mi říct, že to kvůli němu," skočila mi do řeči, byla naštvaná? "Ariel, pokud ano, tak se mu musíš okamžitě omluvit," naléhala na mne. To přece nemůže myslet vážně. Ani neví, jak se choval a já bych se mu měla omlouvat? Nejsem cvok.
"Ne, proč bych to měla dělat? Ani nevíš, o co se jedná," odsekla jsem naštvaně. Až teď jsem si uvědomila, jak hluboký je dnes její dekolt u těchto křiklavě červených šatů. Něco mi říkalo, že zde dnes nepřišla za účelem přispět na děti bez domova.
"Poslouchej mě, to je Nadaniel Wicked, on celou tuto akci pořádá, mimo jiné, je nejbohatší muž v celé Americe a to mu ještě nebylo pětadvacet," odmlčela se, "nedovolím, aby ho ulovila ta stará rašple!" Vytřeštila jsem na ni oči, nikdy jsem ji neviděla tak… rozvášněnou. A taky jsem pochopila, proč se mi představil, jako Daniel, kdyby mi prozradil celé jméno, smála bych se.
"Co jsi tím chtěla říct?" vyjela jsem na ni, ale poklidným hlasem. "Rozhodně za ním nepůj…"
"Arielo, to je rozkaz, pokud za ním nepůjdeš, tak půjdu já a bude to horší." Roztřepal se mi spodní ret. Měla jsem takový vztek! Jak někdo může být tak zkažený, jako je ona? Nahlas jsem polkla a otočila se na podpatku. Za tady to už s ní nepromluvím.
Kupodivu jsem se vyšla velice sebejistě se vztyčenou hlavou. Zastavila jsem se až za paní Mayersovou. Když si mne Daniel všiml, a netrvalo to dlouho, zvážněl. Přivřel oči a prohlížel si mne, jako nějaký exemplář v muzeu.
"Moiro, mohla byste mne na chvíli omluvit? Potřebuju si s někým nutně promluvit." Otočila jsem se a odcházela na verandu, cítila jsem, že jde za mnou, jako stín, aniž by řekl jediné slovo. Bušilo mi srdce, něco na celé situaci bylo přece jen trochu vzrušující. Cítila jsem se napjatá, ale sebejistá. Poprvé v mém životě jsem se cítila sebejistá. Byl to úžasný pocit.
Lehce jsem se opřela o dřevěné zábradlí s pohledem upřeným na dokonale upravenou zahradu, nejvíce mne zaujal keř nádherných rudých růží, který byl u brány. Slyšela jsem cikády, které byly dnes opravdu hlučné.
"Jsi nádherná." Nikdo nikdy mi nic takového neřekl, nebylo divu, že jsem opět znejistěla a má sebedůvěra byla v tahu. "Bylo mi líto, když ses tak vypařila z toho večírku." Pootočila jsem se na něj, jeho černé oči se zabodávaly do těch mých, musela jsem uhnout.
"Vyděsil jsi mne," poslední slovo jsem doslova spolkla, ani nevím, proč jsem to řekla. Nikdy nechci ukazovat lidem svá slabá místa, nechci, aby věděli, že se bojím, nebo že jsem zranitelná. Nejspolehlivější je maska, kterou si dennodenně nasazuju. "A taky jsi mi lhal, Jason ti o mně určitě nic neřekl."
"Ne, to neřekl, patříš do rodiny zbohatlíků, prostě tě znám. Víš, že bylo celkem fajn zjištění, že ty jsi mě neznala?" Musela jsem vypadat naprosto hloupě, a to jsem si myslela, kdo ví, jak nejsem chytrá, a kolik toho vím. "Znám tvého otce, který by tu taky měl být, jestli se nemýlím," odmlčel se a rozhlédl se kolem sebe, "potřeboval bych s ním něco důležitého probrat."
"Přijde později, prý se zdrží v práci." Opět jsem se zahleděla do zahrady, která se halila do tmy. "Byl tam ještě jeden kluk." Daniel se na mne nechápavě podíval. "Na tom večírku," dodala jsem rychle, "jmenoval se Alex, taky mě znal."
"Alex," vydechl ztrápeně, "nevěděl jsem, že tam je." Znělo to omluvně. Alex mi nic neprovedl, vždyť jsme spolu prohodili sotva pár slov. "Teď budu mít otázku já, ano?" Smířlivě jsem pozvedla ramena. Přít se s ním nemělo smysl.
"Dnešní večer ses mi mohla vyhýbat, proč jsi za mnou přišla?" Ze rtů mi vyšel posměšek. "Že by vtipná historka?"
"Nebylo to moje rozhodnutí. Říkala jsem mámě o tom večírku a ukázala na tebe. Naštvala se a řekla mi o tobě, že jsi bohatý a já se ti mám jít hned omluvit." Nechtěla jsem lhát. "Netuším, co od toho všeho čeká, každopádně se ti tedy za ten večírek omlouvám a teď zase půjdu," rozhodla jsem se.
"Tentokrát mi neodejdeš," postavil se přede mne, "jsi jiná, než tvá matka." To by viděl i slepý. "Ale ono se není čemu divit, že?" Tak úplně jsem mu nerozuměla.
"Nerozumím ti, jako před týdnem. Stále mi předhazuješ, že mě znáš lépe, než se znám sama," dívala jsem se mu zpříma do očí, tentokrát jsem neměla v plánu uhnout. "Řekni mi pravdu." Jeho grimasy zatuhly, tvářil se velice vážně. Až teď jsem si všimla, že jeho oči nebyly úplně černé, všimla jsem si totiž jeho roztahující se černé panenky.
"Líbíš se mi," přejel mi konečky prstů po tváři, "a chci tě." Udělala jsem dva kroky vzad. To přece nemůže myslet ani ze srandy. "Dám ti peněz, kolik chceš." Zatajil se mi dech, roztřepala se mi spodní čelist. Napřáhla jsem se, má dlaň prolétla vzduchem, narazila jsem na jeho tvář. Nebudu lhát, děsně mě štípala dlaň, ale byl to opravdu slastný pocit. "Beru to jako možná?" pravou rukou se chytil za pravou tvář, která mu nádherně zčervenala.
"Jak si to dovoluješ? Vypadám snad, jako děvka?" vyjekla jsem, opravdu mě to rozčílilo, nic takového jsem od něj nečekala, nenapadlo mne to ani v tom nejhorším možném snu.
"Děvce bych nenabízel třeba… milion dolarů?" Snažila jsem se to postupně rozdýchat, dala jsem si ruce v bok. "Zdá se ti to málo?"
"Ani za miliardu, pane Wicked," zavrtěla jsem hlavou, "teď když dovolíte, váš úžasný večírek opustím!" Dýchala jsem trochu zrychleně, protože mě tak neskutečně nasral, možná jsem měla i rozšířené nozdry.
"Jak si přejete, slečno Loreenová," přikývl, vypadal poněkud naštvaně. "Ale dávejte si na mne pozor." Teď mu přes obličej přejel velice jízlivý úsměv, který mě měl asi varovat.
"Vyhrožujete mi?" Pozvedl ramena a odešel zpátky do domu. Stála jsem neschopná slova. On se chtěl se mnou vyspat a nabízel mi za to peníze. O tom nesmím nikdy matce říct, naštvala by se, že jsem to nevzala. Přece jen milion dolarů je milion dolarů. Možná by to nebylo… Bože, nad čím to vůbec přemýšlím?! Jako by se mi na rameni usadil ďáblík, který mi špatně napovídá. Kde je andílek s bílými křídly?
Sedla jsem si na schody a přemýšlela, čím déle jsem uvažovala o té naprosto hloupé nabídce, tím se mi zdála určitým způsobem lákavá. Jak je tohle možné? Dala jsem mu za to facku a poslala ho do hajzlu.
Jak by asi zareagoval, kdybych změnila názor? Smál by se? Řekl by mi, ať jdu do háje? Nad čím to vůbec špekuluju? Hlodalo to ve mně, chci to zkusit. Chci být jednou rebel.
Vešla jsem do domu a z podnosu, který nesl číšník, jsem si vzala sklenici šampaňského, vypila jsem ji doslova na ex. Daniela jsem ihned uviděla, bavil se s několika staršími ženami a určitě je bavil nějakou převelice vtipným příběhem, který si vycucal z palce u nohy.
"Danieli?" vstoupila jsem do jeho kroužku osamocených. Zíral na mne, jako na ducha. "Rozmyslela jsem si to, dejte pět milionů a můžeme uzavřít obchod." Ani nevím, kde se ve mně vzala ta drzost. Pět? Já si řekla jen tak o pět milionů? Na to nemůže nikdy kývnout.
"Skvěle, slečno, Loreenová," kývl a usmál se od ucha k uchu, "umíte smlouvat, ale za pět milionů bych chtěl víc akcií." Svraštila jsem obočí. On mluví o sexu, jako o akciích? A jak víc? "Dámy, jak vidíte, mám obchodní jednání," přistoupil ke mně a objal mne okolo ramen, "co nevidět se k vám opět připojím." Šli jsme od lidí dál stranou. "Co ten náhlý zájem? Mluvila jsi snad s matkou, která ti to přikázala?" uchechtl se. Vzal mi z rukou prázdnou skleničku a vyměnil ji za plnou, přiťukli jsme si. "Nebo za to snad může alkohol?" podotkl.
"Matka ani alkohol ne, jen to chci prostě zkusit, co je na tom, je mi deva…"
"Zkusit," zopakoval po mě zasněně, "chceš mi říct, že jsi nikdy neměla sex?" Kousla jsem se do spodního rtu a urychleně se napila. "Tak teď mi je jasná tvá předešlá reakce a navýšení ceny," rozesmál se. "Budu rád, když tu dnes v noci zůstaneš."
"Už dnes?" vyjekla jsem, trochu mě to vyděsilo. "Co si asi bude myslet matka, když jí řeknu, že tu dnes v noci chci zůstat?" Daniel se usmál, jistě měl další nějaký brilantní nápad.
"Nechej to na mne," mrkl na mne. Sjela jsem pohledem ke dveřím, ve kterých se objevil můj otec. Vysoký tmavovlasý muž s modrýma očima, vypadal stále tak neskutečně skvěle a mladě. Neřekla bych mu, a nikdo v mém okolí, víc, než třicet pět let. Navíc v tom kvádru mu to skutečně slušelo.
"Otec dorazil." Daniel se ke mně otočil zády a roztáhl ruce, jako by snad mého otce chtěl obejmout. "Andrew!" poplácal ho po rameni. Otec vypadal, že ho opravdu rád vidí. Proč se o něm přede mnou nikdy nezmínil.
"Rád tě vidím, Dane," odmlčel se a podíval se na mne, "zabavuješ moji dceru?" přistoupil ke mně a objal mne. Po tak dlouhé době mne objal. "Ani na ni nemysli, Danieli," otočil se opět k němu.
"Jak dlouho mne znáš, Andrew, to bych si přece nedovolil," smál se. Protočila jsem očima a napila se šampaňského. "Co kdybychom si promluvili v soukromí?" navrhl Daniel, a aniž by se na mne podíval společně s mým otcem, který neprotestoval, odešel. Podle mě je Daniel jen rozmazlený smrad, který neví, co s penězi, a tak je chce utrácet za jednu noc se mnou. Byl to hloupý nápad, a já nevím, jak mě vůbec něco takového mohlo napadnout. Byla jsem proti tomu, hned co ten návrh vypustil z pusy… a potom jsem otočila o sto osmdesát stupňů. Možná mě štve, že ve svých devatenácti letech jsem ještě nikoho neměla, a tak jsem se chopila naprosto hloupého nápadu. Bůh ví, kolika holkám už toto navrhl.
Musím to odvolat, hned teď. Přicházela jsem blíž k verandě, kde spolu Daniel s mým otcem mluvili. "Kývla na to," otec se uchechtl, "ulevilo se mi." Určitě mluví o nějakém klientovi.
"Prvně byla proti, dokonce mi vrazila, ale nakonec si ještě řekla o víc." Vyschlo mi v krku, chtělo se mi brečet. Byl to snad jen podělaný test? Daniel si ze mne vystřelil a já teď budu vypadat, jako děvka.
"Skvěle, občas jsem měl pocit, že je až moc po své matce," otřásl se, "bál jsem se, že by mohla být strážný anděl." Byla jsem nalepená na dveřích verandy, nemohli mě vidět, já však všechno slyšela.
"Kdyby byla Marisol její matka, nemusel by ses být," řekl nasupeně Daniel. Ale Marisol moje matka je. "Alespoň, že ji vychovává."
"Marisol mi nepřipomínej, jsem rád, že od ní budu mít pokoj, ale máš pravdu, byla hloupost začít si něco s…" otec nahlas polkl. Srdce mi tlouklo nepřiměřeně rychle, chvílemi jsem se bála, že budu mít infarkt.
"Jo, byla to naprostá hovadina," přitakal mu Daniel, "ale na druhou stranu Sophii byla kus, občas jsem si říkal, že byla škoda, že nebyla padlý anděl." Padlý anděl? Ti dva budou tak maximálně padlí na hlavu. Možná vědí, že je poslouchám a chtějí si ze mne vystřelit. Určitě ano.
"Už chybí jen jeden krok, zbav jí toho a moje dcera se konečně přidá na naší stranu." On pověřuje Daniela, aby mne zbavil mého panenství? To je šílené! Šílenější, než to, že jsem na to před chvílí kývla. "Ale nic jiného, je ti to jasné? Jedna noc a pak už se k ní nepřiblížíš." Daniel se od srdce zasmál a poplácal ho po rameni.
"Andrew, jaké štěstí, že si můžu dělat, co chci," odmlčel se, "Ariela se mi opravdu líbí, takže… ještě jedna věc," zvedl ukazováček, já si pro změnu zakrývala pusu rukou, aby snad neslyšeli mé nádechy a výdechy. Motalo se mi to všechno v hlavě. Andělé, moje matka není moje matka a otec chce, abych s Danielem strávila noc, on ho o to skoro žádá! "Hlídej si Alexe, málem všechno zkazil." Alex, to je ten kluk, kterého jsem potkala na Jasonově večírku.
Vraceli se dovnitř, rychle jsem se dala na útěk do sálu, k zadním stolům, kde byla i moje má… Marisol. Zrovna koketovala s nějakým mužem, kterého jsem si neprohlížela. Chtěla jsem se jí doslova schovat pod sukni, i když to byla podle všeho pro mne neznámá žena. Třásla jsem se, jako osika. Můj celý život se rozsypal jako domeček z karet za necelých pět minut. Teď jsem opravdu doufala, že můj otec je blázen, nebo že si ze mne vystřelili.
"Ariel, tady jsi." Uslyšela jsem za sebou hluboký hlas, patřil jemu, Danielovi, kterému jsem měla chuť zlomit nos. Každopádně si mne všiml dřív, než má flirtující opatrovnice. Opatrně jsem se nadechla a vydechla a postavila se čelem k němu. "Napadlo mě, že bych tě mohl odvést do pokoje." Musím se z toho nějak dostat. Anebo, bych z něj všechno mohla dostat v soukromí.
"Necháš tu hosty o samotě?" Chytil mě za ruku a vedl mne do jedné z chodeb, které vedly z oné velké síně, kde se bavila stovka nejbohatších lidí z celé Ameriky.
"Na takových akcích se zdržím vždy maximálně půlhodinu, vyčerpal jsem limit," mrkl na mne spiklenecky, "tvůj otec nechce, abych na tebe šahal, ale má smůlu." Zaťala jsem jen jednu pěst velice silně, jelikož mne druhou ruku stále držel on, "naštěstí už odešel, ale věnoval na charitu celkem velkou částku, jsi ráda?"
"Blahem se roztékám." Rozesmála jsem ho.
"Slyším snad sarkasmus?" Pozvedla jsem ramena, divné, že ze mě necítí ten odpor k jeho osobě, možná si už zvykl. Vyšli jsme po velkém širokém schodišti do druhého patra a poté se dali dlouhou chodbou, s rudým kobercem, až na její samotný konec. Po stěnách visela spousta obrazů, drahých obrazů, někdy jsem si však nebyla jistá, jestli je dražší rám, nebo ona malůvka.
Otevřel tmavě hnědé dveře, skoro až černé, zřejmě ebenové dřevo. Jak se dalo čekat, tak celému pokoji dominovala obrovská postel s baldachýnem. Vypadala, jako by ji snad ukradl z nějakého hradu. Nahlas jsem polkla, když jsem si všimla knihovny, která se táhla po celé jedné straně pokoje, v ní bylo snad milion knih, starých knih. Měla jsem utkání se k ní rozejít a všechny si prolistovat, udržela jsem se. Naproti postele byl otevřený balkón, kolem něj vlály bílé záclony. Překvapilo mne, že tu nemá obří plazmovku, která by to tu zkazila. Asi se po večerech nedívá na Zoufalé manželky.
"Máš to tu pěkné," uznala jsem, "jiné, než jsem čekala." Daniel zamkl dveře, stál v těsné blízkosti za mnou. Ucítila jsem jeho chladné rty, dotkl se jimi mého krku.
"A co jsi čekala," zašeptal mi do ucha a pokračoval oněch motýlích polibcích, které mne přiváděli pomalu k šílenství. Ale to se mi teď nemá líbit!
"Ani-ani nevím," zakoktala jsem se, "musím se tě na něco zeptat," otočila jsem se k němu, jelikož kdyby mne ještě jednou takto líbnul, asi bych zapomněla na všechno, co jsem dnes večer slyšela. Nahlas si povzdechl. Nemůžu chodit kolem horké kaše, prostě tu kaši na něj rovnou vyliju. "Slyšela jsem každé slovo, které sis řekl s mým otcem." Opravdu mne překvapilo, že se netvářil překvapeně, ani malinko.
"A stejně jsi se mnou šla," odmlčel se, "Ariel, já to vím, viděl jsem tě. Otec asi ne, ale já ano, zajímalo mne, co budeš dělat." Opět jsem chtěla od něj jednoduše odejít, a tak jsem ho obešla, vzala za kliku… zamčeno, on vlastně zamkl.
"Odemkni dveře," šeptla jsem klidně, "chci jít pryč."
"Kdybych chtěl, abys odešla, tak ty dveře nechám odemčené, zlatko." Prudce jsem se za ním ohlédla. "Nechceš třeba něco vysvětlit?"
"Jsi magor, ty i otec, peníze vám asi vlezly na mozek," zaťukala jsem si na spánek, "to mi jako vysvětlení stačí. A absolutně nechápu, jak mi otec mohl udělat něco takového! Tohle není jeho věc, nestará se o mě, sotva mě zná a potom," zastavila jsem se, abych si na moment utřídila myšlenky, "a potom řekne pracháčovi, ať mi nabídne sex za prachy." Nechybělo málo a já se rozbulela, jako želva. Přišlo mi to od něj, jako podraz. Nikdy jsem na něj nebyla tak naštvaná.
"Vůbec nic nechápeš," osočil mne, "chce, aby ses konečně stala tím, kým máš být po zbytek tvé existence. Některým to trvá klidně i čtyřicet let a tobě chybí malý a poslední krůček," přiblížil se ke mně a já málem uskočila dozadu, bohužel za mnou byly ony dveře, které nešly otevřít.
"Nechci patřit do žádné vaší sekty!" vypískla jsem.
"Není to sekta, jsi anděl, Ariel. A nechápu, proč ti to říkám já," protočil očima, "tohle měl udělat tvůj otec. Zní to šíleně, nebudeš mi věřit a to mě nudí, takže přejdu rovnou k tomu, kdy mi uvěříš a budeš pištět, ano?" Měla jsem problém mu porozumět, jelikož mluvil neskutečně rychle.

Odstoupil o pár kroků a sundal si košili. Nadzvedla jsem jedno obočí, i když je to blázen, uznat musím, že jeho tělo vypadá úžasně. Rozpřáhl ruce a zavřel oči. Zaťal svaly, všimla jsem si, jak mu naběhly šlachy. A pak se to stalo, něco neuvěřitelného. Z jeho zad vystřelila dvě obří černá křídla.
***
Tak snad se vám kapitola líbila... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tvá oblíbená postava. (Křídla Temnot)

Ariel 21.4% (28)
Danniel 49.6% (65)
Chamuel 6.1% (8)
Lucy 7.6% (10)
Penelope 3.8% (5)
Jason 11.5% (15)

Komentáře

1 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 25. července 2016 v 21:51 | Reagovat

krása

2 Ellie Ellie | 25. července 2016 v 23:52 | Reagovat

Super :-)

3 Ellie Ellie | 26. července 2016 v 0:01 | Reagovat

[2]:Bude mít Ariel nějaké zvláštní schopnosti nebo bude opět anděl smrti?

4 katherine katherine | 26. července 2016 v 21:53 | Reagovat

Další další další!!!!!

5 stela stela | 27. července 2016 v 10:27 | Reagovat

čtenáře to rozhodně má a mít bude, prosím pokračuj :d

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama