Wings - Křídla Temnot 4. kapitola

15. srpna 2016 v 12:13 | Terry |  Wings of Darkness
-Téma-
Má tvorba
-Anotace-
Vítejte ve světě zbohatlíků, přetvářky a... nadpřirozena, které se v prvních kapitolách tak úplně neprojeví. Ariela pohrdá životem, který ji byl nadělen, tak trochu jej nenávidí, každopádně se její svět otočí vzhůru nohama po jedné charitativní akci, kterou pořádá Daniel Wicked. Co Daniel ještě má, když nepočítáme peníze?
-Komentář-
Musíte si myslet vážně, že jsem blázen, ale jednoduše jsem nemohla odolat a přepsat můj příběh znovu (po třetí), teď si ale myslím, že je nějakým způsobem dokonalý... tak nějak. Každopádně jsem to přepsala tak, že budete mít pocit, že čtete naprosto jiný příběh. :) Snad tomu dáte šanci a trochu mě podpoříte, a nebudete mi psát, že jsem vadná, jelikož to už dávno vím. :D

Terry...




4.
Je to snad sen? Zbláznila jsem se. Dívala jsem se na něj nepřetržitě asi pět minut, aniž bych snad jedinkrát mrkla. Nahlas jsem polkla a natáhla ruku k jednomu křídlu, přejela jsem po něm prsty, pírka byla hebká, jako… takový ti plyšáci, ke kterým se chcete tulit, když je vám smutno. "Cítíš to?" zachraptěla jsem do naprostého ticha, které snad rušil jen můj dech.
"Je to celkem příjemné," přikývl, "ale netrhej," upozornil mne, "to bych tě pak asi zabil." Škoda, přesně to jsem totiž měla v plánu, chtěla jsem si nechat jedno na památku, abych se další den ujistila, že se mi to nezdálo, a nejsem blázen.
"To je naprosto geniální," poskočilo mi trochu srdce, když jsem to řekla, opravdu jsem to považovala za tu nejlepší věc, kterou jsem zatím v mém krátkém životě viděla. Daniel svraštil obočí, zřejmě byl z mé reakce poněkud zaskočený, na jeho místě bych byla taky. "Takže už stačí jen… když…"
"Přesně tak," přitakal mi, "takže?" udělal jeden krok ke mně, odstoupila jsem a stáhla i svoji ruku. "Copak je?" Zavrtěla jsem hlavou a začala si žmoulat ony upnuté šaty, kdo by řekl, se to ještě dá?
"Nechci to, počkám," rozhodla jsem se, "je toho na mě nějak moc, všechno si to chci rozmyslet, chápeš?" ujišťovala jsem se.
"Už ti chybí jen jeden poslední krok!" chytil mne za ruce. Jeden poslední krok? Co tím zatraceně myslí? Uděl jeden krok dozadu, zřejmě mi sdělil něco, co jsem neměla vědět. Chtěla jsem se na to hned zeptat, on však začal stahovat svá křídla a já to opět pozorovala s naprosto otevřenou pusou. Pírka se začala stahovat, až postupně úplně nezmizela. "Tak bys asi měla jít," ukázal na dveře. Ne, tak z toho se opravdu tak snadno nevykroutí.
"Kolik kroků jsem absolvovala?" Daniel si prohrábl černé vlasy a pomalu přešel ke skříni, ze které vytáhl černou košili, oblákal si ji. "No?" popohnala jsem ho, "chci to vědět!"
"Ariel, poslouchej mě, tohle opravdu není moje práce!"
"Jen mi to zatraceně řekni! O co jde?" vystartovala jsem na něj. "Stále mi předhazuješ, kolik toho o mně nevíš, ale zdá se, že víš naprosto kulové!" křikla jsem na něj. "Prosím," zaúpěla jsem. Daniel mlčel a upřel na mne svůj pohled, který se mi začal opravdu nelíbit.
"Jsi mrtvá," oznámil mi s ledovým klidem. Tak tentokrát jsem se rozchechtala, to nemůže myslet vážně. "To není vtip," reagoval na mé očividné pobavení. Rychle jsem vrtěla hlavou.
"To je blbost!" rozkřikla jsem se. "Jsem živá, piju, jím, spím, chodím na záchod," argumentovala jsem, "a opravdu si nepama…"
"Svoji smrt si ani pamatovat nemáš, je to tak vymyšleno z dobrého důvodu, co se týče ostatních věcí," odmlčel se na moment, "jednoduše, tvé tělo funguje stále stejně, byl to jen krok k tvé proměně. Ve věku, kdy zemřeš, se zastaví i tvůj věk." Snažila jsem se to postupně vstřebávat, i když to nebylo zrovna jednoduché. Za jednu noc se celý můj dosavadní život zhroutil, jako domeček z karet.
"Kdy jsem zemřela?" třepal se mi hlas a polévalo mne nesnesitelné horko.
"Na tom večírku u Jasona." Srdce se mi zastavilo. "V tom pití, které nám dal Jason, byl jed." Prudce jsem se rozmáchla a udeřila svojí dlaní na jeho tvář. Chtěla jsem se rozbulet, jako malé dítě, moje důstojnost mi to však díky bohu, nedovolila. Daniel si promnul tvář, kupodivu se nenaštval, myslela jsem si, že je výbušný.
"Zabil jsi mě?! A Jason v tom jede jako taky? Co to má kurva znamenat." Nikdy nemluvím sprostě, teď se ta věta bez onoho slova nemohla obejít. "Vůbec si to nepamatuju." Zadržovala jsem ty slzy, jak jen to šlo. Jsem mrtvá…
"Jason je jedním z nás, vlastně na tebe celou dobu dával pozor." Teď se mi chtělo opět smát, opravdu tak to už víc věřím, že jsem mrtvá a anděl, než že ten kluk byl můj… bodyguard. Ani jsem ho pořádně neznala.
"Musím jít domů, všechno si nějak utřídit a," prudce jsem se nadechla, "zmizet odtud," otočila jsem se k němu zády a vzala za kliku, opět jsem zapomněla, že je zavřeno. "Mohl bys odemknout?" řekla jsem, aniž bych se na něj znovu podívala.
"Takže to nechceš dneska skončit…"

"Otevři ty zatracené dveře!" křikla jsem. Daniel už nic nenamítal a konečně mi odemkl. Vystřelila jsem z jeho pokoje a domu, jako kulový blesk. Neohlížela jsem se za pracháči, kteří na mne zírali.
***
Budu moc ráda za komentáře... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tvá oblíbená postava. (Křídla Temnot)

Ariel 21.4% (28)
Danniel 49.6% (65)
Chamuel 6.1% (8)
Lucy 7.6% (10)
Penelope 3.8% (5)
Jason 11.5% (15)

Komentáře

1 Ellie Ellie | 15. srpna 2016 v 14:43 | Reagovat

Tak to je opravdu zajímavý zvrat :-) Zabili taky Skye?

2 Adel Adel | 15. srpna 2016 v 14:45 | Reagovat

To je tak strašně jiné než originál a tak strašně úžasné :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama