The Golden cage - Prolog

10. prosince 2016 v 15:54 | Terry |  Golden cage
Téma: Vlastní tvorba
Anotace: Vítejte ve škole čar a kouzel... Pardon, to zní, jako Harry Potter. Tato škola je pravým opakem Bradavic a nachází se na opravdu hrozném místě. Na místě, kde by obyčejný člověk nepřežil ani pět minut. Tak tedy znovu, vítejte v Golden cage. Škola pro čarodějky a čaroděje, která se nachází v samém srdci centra démonů.
Čarodějové jsou zde školeni jen pro jedinou věc, aby sloužili démonům a Králi. V tomto příběhu se dozvíte o osudu jedné z čarodějek jménem Rain, která poruší snad všechna pravidla.
Poznámka: Tak jak jsem slíbila... tady je to překvápko, které mám v hlavě poslední dva měsíce... Ale rozhodla jsem se, že ho vydám na své dvacáté narozeniny. Ano, je to tak, stárnu.
Snad se vám povídka bude alespoň trochu zamlouvat.
Předem se omlouvám za sprostá slova a scény, které nejsou úplně vhodné pro každého, a proto povídku označuji za 15+, doufám, že se mi mé vize povedou dostat na papír, tak jak si přeji.




Prolog
Jmenuji se Rain. Nechápu, proč mi moje máma dala toto jméno, zřejmě milovala déšť, nebo jej nenáviděla. Nevím to, jelikož jsem ji nikdy nepoznala. Vypadá to, že chci takto rozvést nějakou smutnou historku o ženě, která odložila své dítě, není to mu tak, dostala jsem se do velice starostlivých rukou jednoho úžasného faráře. Vychoval mne farmě se svou ženou Edith, která nikdy nemohla mít děti, starali se o mne tak dobře, nemohla jsem mít lepší dětství. Byli jsme jedna malá, ale velice šťastná rodina… alespoň do doby, než mi bylo sedmnáct, poté se můj svět obrátil vzhůru nohama a já se ocitla úplně v jiném světě.
Milovala jsem pocit slunce na tváři, koně, jak já zbožňovala koně a vítr ve vlasech, když jsem se na nich projížděla na velkém ranči. Nebylo fér, že mi tohle všechno bylo vzato…
Byla jsem nachystaná, seděla jsem na posteli s kufrem hozeným u nohou. Nechtěla jsem s nikým mluvit, byla jsem vlastně velice naštvaná. Řekla jsem si, že nebudu brečet, protože jsem dostatečně silná na pobyt v nové, internátní škole. Stále nemůžu uvěřit tomu, že to moji rodiče dovolili, myslela jsem, že mě mají rádi, zřejmě už mě měli dost.
Před nedávnem u nás na prahu zazvonila žena, která tvrdila, že je má matka a nařídila jim, že musím začít navštěvovat školu jinde, bez mrknutí oka s tím souhlasili. Ani jsem "matku" neviděla. Jak jí mohla Edith vyhovět? Opravdu jsem si myslela, že jsem jí přirostla k srdci.
Uslyšela jsem klakson, pomalu jsem se zvedla z postele a přešla k vikýřovému oknu, měla jsem moc ráda můj útulný pokoj v podkroví, který jsem si sladila do tmavších barev. Na příjezdové cestě stálo černé auto, nahlas jsem si povzdechla, můj odvoz již dorazil.
"Rain?" Neohlédla jsem se za sametovým hlasem Edith. Věděla jsem, že popotahuje, snažila jsem se, aby mi to bylo jedno, byla jsem na ní totiž neuvěřitelně naštvaná. "Zlato," polkla.
"Asi bych měla jít." Popošla jsem k místu, kde ležel kufr a sehnula jsem se pro něj. "Odvoz přijel."
"Byla to blbost, ani nevím, proč Henry trval na tom, že musíš odjet, snažila jsem se to zarazit," vrtěla hlavou, pod modrýma očima měla velké kruhy a světle hnědé vlasy si snad dnes ani nečesala. Edith je velice drobná a malá žena, dnes vypadala ještě menší a drobnější, než kdy dřív. Nedivila bych se, kdyby celou noc nespala - stejně, jako já, ale já jsem na to měla právo.
"Teď už je to stejně asi jedno, nemyslíš?" nadzvedla jsem obočí, "prostě začnu navštěvovat školu někde pekelně daleko, ani nevím, jak se jmenuje," prohrábla jsem si vlasy, začala jsem zmatkovat, dělám to vždycky, když jsem z něčeho neuvěřitelně nervózní. "Budu psát," sykla jsem a prošla okolo ní s plným a těžkým kufrem.
"Po-počkej," vykoktala ze sebe, "miláčku," ani to nedořekla a už mě svírala v objetí. "Budeš mi hrozně moc chybět, nějak zařídím, aby ses mi, co nejrychleji vrátila."
"Slibuješ?" vyhrkla jsem, to už mi po tváři stékaly provazy slz.

Nemohla tento slib splnit, ale to jsem v té době netušila. Opravdu jsem si myslela, že budu navštěvovat nějakou obyčejnou školu. Začalo mi všechno docházet v moment, kdy jsem si nasedla do černého auta, a zacvakly se zámky. Se mnou tu sedělo dalších pět holek vylekaných stejně, jako já.
"K-kam jedeme?" prohlédla jsem si každou dívku zvlášť. Vypadaly jsme každá jinak, takže to asi nebyla žádná sekta hledající stejné slečny. To mě malinko uklidnilo.
"My nevíme," zavrtěla hlavou blondýnka po mé pravici.
"Ticho tam vzadu!" okřikl nás hluboký nakřáplý hlas, "za chvíli se všechno dozvíte, zatím si užívejte," rozesmál se a rozjel auto. Jak mě mohli rodiče poslat do tak pochybné instituce? Připadala jsem si, jako bych jela do koncentračního tábora. Cítila jsem ve vzduchu něco hodně špatného.
Asi po hodině jízdy auto prudce zastavilo, málem jsem spadla ze sedačky. Srdce mi bušilo rychle a nahlas. Chlap, který řídil vozidlo hrůzy, se na nás otočil, poprvé za dobu jsem měla možnost prohlédnout si jej, Měl rudou pokožku a z kůže mu vystupovaly podivné ostré hroty. Všechny jsme začaly najednou křičet a on se začal smát. Bavil ho náš strach.
"Zmlkněte, čarodějnice, hloupé!" Už jej ta zábava asi omrzela. Co myslel těmi čarodějkami? Asi je to nějaká nová nadávka. Otevřel dveře a vystoupil z auta. I když jsem tu blondýnu vedle sebe vůbec neznala, i tak jsem ji pevně chytla za ruku a snažila se nějakým způsobem uklidnit.
Dveře auta se otevřeli, hned vedle mě. Ta zrůda mne čapla za ruku a vytáhla ven. Málem jsem spadla na zem, třepala jsem se, jako ratlík, po tvářích mi tekly neovladatelné proudy slz. V hlavě mi stále zněla jedna otázka: Jak mi to mohli rodiče udělat?!
Všechny jsme stály vedle sebe v řadě. A před námi bylo to monstrum usmívající se, jako vycházející slunce. "Tak, děvky," oslovil nás, "zavedu vás na místo, odkud nebude úniku, pokud se někdo o útěk pokusí - bude viset, pokud se někdo vzbouří - bude viset, je vám to jasné?" Žádná jsme neměly kuráž odporovat. Co myslel tím, že budeme viset?

***
Budu vám moc vděčná za komentáře a třeba nějaké sdílení... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 11. prosince 2016 v 10:47 | Reagovat

Zajímavé :-) polemizuji nad tím, které dvě povídky si to vlastně spojila do jedné :-) zatím to není tak úplně jasné :-)

2 Terry Terry | 11. prosince 2016 v 11:53 | Reagovat

[1]: Spojila jsem The Black Rose a The frozen heart - ale jsou tam vlastně jen náznaky a některé prvky... :)
Prvek školy a toho, jak to tam částečně bude vypadat (The Bleck Rose)

3 Adel Adel | 11. prosince 2016 v 19:20 | Reagovat

[2]: jé mé dvě staré oblíbené povídky ,jinak to vypadá zajímavě ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama