Wings - Křídla Temnot 12. kapitola

10. března 2017 v 20:53 | Terry |  Wings of Darkness
Téma-
Má tvorba
-Anotace-
Vítejte ve světě zbohatlíků, přetvářky a... nadpřirozena, které se v prvních kapitolách tak úplně neprojeví. Ariela pohrdá životem, který ji byl nadělen, tak trochu jej nenávidí, každopádně se její svět otočí vzhůru nohama po jedné charitativní akci, kterou pořádá Daniel Wicked. Co Daniel ještě má, když nepočítáme peníze?
-Komentář-
Musíte si myslet vážně, že jsem blázen, ale jednoduše jsem nemohla odolat a přepsat můj příběh znovu (po třetí), teď si ale myslím, že je nějakým způsobem dokonalý... tak nějak. Každopádně jsem to přepsala tak, že budete mít pocit, že čtete naprosto jiný příběh. :) Snad tomu dáte šanci a trochu mě podpoříte, a nebudete mi psát, že jsem vadná, jelikož to už dávno vím. :D
Terry...





12. kapitola
Stále mi v hlavě znělo jméno Chamuel, nedokázala jsem si představit, že se pod ním skrývá nějaký zabiják. Jak se můžu vůbec bránit? Neumím žádné karate, judo a nic tomu podobného. Možná bych si mohla pořídit zbraň, je mi jasné, že ho to asi nezabije, ale možná mu to ztíží nějak mi ublížit, nebo mě dokonce přivést do hrobu.
"Slečno?" ozvalo se za mými dveřmi. Znělo to, jako Anet. Moje bývala služebná, myslela jsem, že už u nás nepracuje. Najednou jsem si vzpomněla na její slova - Pracuji u vašeho otce už dlouho. Bylo to tak živé, no jistě! Musí být do toho všeho nějak namočená. Prudce jsem vstala a otevřela dveře.
"Anet." Padla jsem té drobné holce okolo krku. Bylo mi jasné, že jediná osoba, se kterou momentálně můžu mluvit je právě ona.
"Slečno, stalo se vám něco?" Asi byla zaskočená, nikdy před tím jsem ji neobjala. Odtáhla jsem se.
"Jsem tak ráda, že jsi tady, ty jsi to všechno celou dobu věděla, že?" Anet si povzdechla a mírně přikývla. Vždycky jsem obdivovala, její gesta byla vždy malá. "Jak dlouho jsi už zaměstnaná u mé rodiny a co vlastně jsi, jsi taky anděl?" spustila jsem. Usmála se na mne, tady to bylo snad poprvé, co jsem u ní viděla tak zářivý úsměv, uvolnila se.
"Pracuji pro vašeho otce asi devadesát let a ne, nejsem anděl, jen podřadný démon."
"Démon?" uniklo mi z úst, vyla jsem v šoku. Nedokázala jsem si představit, že taková čistá duše by mohla být démon. No, zřejmě tak čistá nebyla. "Promiň, já vůbec nic nevím," posadila jsem se na černou sedačku v mém pokoji, na jejímž opěradle bylo asi patero triček. "Dozvěděla jsem, že existují andělé, že jím také jsem," Anet se posadila vedle mne.
"Řeknu vám všechno, ano?" Radostně jsem přikývla, neuvěřitelně jsem se těšila na to, že se konečně dozvím všechno okolo mne.
"Děkuju, víš… bylo by mi možná příjemnější, kdybys mi začala tykat?" Asi jsem jí tím malinko překvapila, ale nic na sobě nenechala znát. "Potřebuju kamarádku, ale zase nechci, aby ses ke mně chovala hezky jen proto, že tě můj otec plat..."
"Zastavím tě," uchechtla se, super, zvykla si na tykání, hned se cítím o něco lépe, "vždycky ses chovala ke mně pěkně, i když jsi nemusela," odmlčela se, "na rozdíl od tvé matky," naznačila uvozovky, "a to byla člověk. Trochu mi připomínáš mě. Ztracená mezi dobrem a zlem. Zvykneš si, Ariel." Nebyla jsem na to sama, nebyla jsem sama ta divná. Anet byla úplně stejná.
"Dala by sis něco k jídlu? Třeba čínu?" navrhla jsem ji. "Chci o tom všechno slyšet a napadlo mě, že bychom se u toho mohly najíst." Anet přikývla a pramen černých vlasů si zastrčila za ucho.
Jelikož bylo opět jedno z velice horkých odpolední, sedly jsme si na terasu. Dokonce jsem nachystala talíře, byla jsem na sebe pyšná, nikdy jsem to nedělala. No, lynčujte mě, nemusela jsem to dělat. Ale teď jsem ta, co prahne po odpovědí, a tak jsem se rozhodla pro jednou obsloužit Anet.
"Na to bych si zvykla," pousmála jsem se, když jsem si konečně sedla naproti ní. "Takže, čím mám začít?"
"Prostě mi řekni všechno, jsem jako nepopsaný kus papíru," vysvětlila jsem jí. Vydechla veškerý vzduch, který měla v plicích.
"Dobře… takže budu vést monolog." Natěšeně jsem přikývla, asi na to nebyla moc zvyklá, většinou odpovídala jen velice stroze, jak se slušelo. "Takže, vysvětlím ti nejdříve postavení tvé rodiny, jste andělé, což znamená, že jste na všem velice dobře, něco jako šlechta. Já jsem jen ubohý démon, který má sloužit. Jednoduše, na vršku pyramidy je Ďábel, kterého asi nikdo nikdy neviděl, žije v pekle, kam se doufám, nikdy nedostaneme, pod ním jsou jeho čtyři synové, jednoho z nich znáš." Bože, až do teď jsem si neuvědomila, že Daniel je vlastně Ďáblův syn, tohle bylo myšleno tím, že je… z královské rodiny. "Má na starosti jižní kraj Města démonů, a zároveň ovládá přírodní živly, tím pádem i počasí." To asi vysvětluje ty výkyvy počasí. "Má další tři bratry, Sebastiana, Viktora a Cala, moc o nich nevím, bydlím na jihu. Jen snad, že Sebastian ovládá sever a má pod palcem smilství, bacha na něj," ušklíbla se na mne. Kdybych v ní stále neviděla roztomilou holku, řekla bych, že s ním něco měla. Je to jasné, od něj se budu na svatbě držet dál. "Skončili jsme u synů, následuje jeho jediná dcera Lilith, která má pod palcem upíry, nežije ve Městě, je někde na Zemi, bacha na ni, prý je to mrcha." Další od koho se budu na svatbě držet dál. "A poté následuje tvá rodina a zbylí andělé. Někteří žijí na Zemi, a někteří ve Městě, jsou různě rozšíření, problém je, že vymíráte celkem rychle." To mě tedy uklidnilo.
"Daniel mne varoval, že mne bude chtít jeden z nich zabít, nějaký Chamuel," nahlas jsem polkla.
"Páni, neboj, zvládneme to," mrkla na mne. Možná jsem si to nalhávala, ale asi mám kamarádku. "No, následuje moje rasa - démonská, poté jsou upíři, čarodějky, vlkodlaci a snad všechny nadpřirozené bytosti, na které si jen vzpomeneš, dávej si pozor na mořské panny jsou to svině," zasmála se, "kvůli nim Daniel přivodil tsunami, prý ho naštvali, ale nevím, co je na tom pravdy." Začala jsem se nahlas smát, i když by se to asi úplně nemělo. Podle mě to byla blbost, ale jako vtípek dobrý.
Odpoledne ubíhalo velice rychle. Dozvěděla jsem se mnoho velice potřebných informací, konečně jsem se cítila malinko zasvěceně, bylo mi však jasné, že to, co vím teď je jen malé zrnko písku. Všechno to bude muset jít nějak časem.
"Anet?" Zvedla ke mně hlavu od talíře těstovin.
"Ty víš, kdo je moje pravá matka? Říkala jsi, že u mého otce pracuješ devadesát let." Odložila vidličku na stranu. "Prosím, řekni mi, kdo to je a jestli žije," naléhala jsem na ni. "Musím to vědět."
"Jmenuje se Sophie, je jedna z bílých andělů, ale nemám to nejmenší tušení, jestli stále žije. Neviděla jsem ji od doby, co tě porodila, musela utéct." Srdce mi pookřálo, moje matka možná není mrtvá. Doufám. Anet najednou strnula. "Ariel, poslouchej mě zřetelně," podívala se mi do očí, "zmizíš do domu, rozumíš?" Mám tušení, že mne přišel navštívit Chamuel.


Opět budu ráda za vaše komentáře... :)
Jelikož dnes budu dlouho vzhůru kvůli The Vampire diaries, budu zároveň online,
klidně můžeme chatovat. Pokud budete mít zájem, přidejte si mne do přátel na FB - Terry Šteflíčková a napište mi, že chcete chatovat a já vás přidám do skupinového chatu. :) Klidně můžeme kecat o TVD, ať si ukrátíme to čekání... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Ellie Ellie | 11. března 2017 v 0:15 | Reagovat

No teda, takže není všechno ztraceno :-) Jsem jediná kdo má dojem, že ji možná ude přesvěčovat, aby se přidala k bílým? :-)

2 lil lil | 11. března 2017 v 10:08 | Reagovat

já chci aby byla s Chamem :D miluju ho :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama