Wings - Křídla Temnot 13. kapitola

22. března 2017 v 0:18 | Terry |  Wings of Darkness
Téma-
Má tvorba
-Anotace-
Vítejte ve světě zbohatlíků, přetvářky a... nadpřirozena, které se v prvních kapitolách tak úplně neprojeví. Ariela pohrdá životem, který ji byl nadělen, tak trochu jej nenávidí, každopádně se její svět otočí vzhůru nohama po jedné charitativní akci, kterou pořádá Daniel Wicked. Co Daniel ještě má, když nepočítáme peníze?
-Komentář-
Musíte si myslet vážně, že jsem blázen, ale jednoduše jsem nemohla odolat a přepsat můj příběh znovu (po třetí), teď si ale myslím, že je nějakým způsobem dokonalý... tak nějak. Každopádně jsem to přepsala tak, že budete mít pocit, že čtete naprosto jiný příběh. :) Snad tomu dáte šanci a trochu mě podpoříte, a nebudete mi psát, že jsem vadná, jelikož to už dávno vím. :D
Terry...



13. kapitola
Měla jsem neuvěřitelný strach, krčila jsem se v jednom z rohů v obýváku za křeslem. Doufala jsem, že Anet má schopnosti, kterými zastaví Chamuela. Srdce mi hlasitě bušilo, až jsem se bála, že jej někdo zaslechne, ono totiž bylo naprosté ticho. Co když Chamuel něco provedl Anet? Pokud ano, je se mnou amen. Svírala jsem ruce v pěst, víčka jsem měla křečovitě zavřená, nechybělo málo a modlila jsem se, což by bylo velice… kontraproduktivní v této situaci.
"Ariel, kdepak jsi?" zazněl povýšený, malinko chladný hlas. Musel to být on, malinko jsem se začala třást. "Anet, že tě to baví si takto hrát s obětí." Až nyní jsem otevřela oči, můj zrak spočinul na černém čalounění zadní části sedačky. Co Chamuel zatraceně myslel tím, že jí baví hrát si s obětí?
"My démoni to tak máme, hrajeme si, je zábava hrát si s někým, jako s myší…"
"Mlč, nebo tě na místě zabiju, kdyby ostatní věděli, že mi pomáháš, okamžitě by mě zbavili křídel, tak neprovokuj, nebo se ti něco stane." Jeho hlas zněl malinko monotónně, když s ní mluvil. Zakryla jsem si ústa rukou, jelikož jsem slyšela, jak se jejich kroky přibližují a já se bála, aby snad nezaslechli mé dýchání.
"Ty jsi ale bručoun," uchechtla se, malinko mi to připomínalo flirtování. "Až zase budeš potřebovat pomoct, tak mi řekni." Nic na to nedopověděl, měla jsem pocit, že Anet již zmizela. V celém domě jsem byla s Chamuelem asi sama. Ta nejistota mne znervóznila ještě víc, pokud to šlo.
"Vím, že jsi za křeslem," řekl vážně, posadil se do něj. Myslela jsem, že na mne ihned zaútočí, on ale zachovával ledový klid.
Nahlas jsem polkla a sebrala veškerou odvahu, kterou jsem v sobě měla, a vstala. Shlížela jsem dolů na temeno jeho hlavy. Měl velice tmavé vlasy, ale ne tak tmavé jako Daniel.
"Bojíš se," poznamenal, "myslíš, že tě zabiju?" Svraštila jsem obočí.
"Před tím jsem si to myslela, teď však měním názor, kdybys mě chtěl zabít, nikdy se ke mně neotočíš zády." Rozesmál se na plné kolo a já přestoupila před něj. Nemůžu mu upřít, že byl krásný, ale zjistila jsem, že to jsou asi všichni andělé. Prohlídl si mne od hlavy až k patě jeho pronikavě hnědýma očima, měla jsem pocit, jako bych ho už někdy viděla.
"Musím uznat, že ses chopila toho, když jsem ti psal, aby sis užívala života," poznamenal. Chvíli jsem nevěděla, o čem to vlastně mluví, musela jsem zalovit hluboko v paměti, až potom jsem si vzpomněla na podivné zprávy, které mi přicházeli na začátku roku. Můj výraz prozření, a zároveň zděšení, byl jasně vidět.
"To ty?! Co to jako mělo znamenat? Odpočítával jsi mi dny života, nebo co?" pořádně jsem se do něj obula. "Někde jsem slyšela, že jsi jeden z těch lepších, ale zdá se mi, že jsi ještě větší parchant, než my!" Chamuel se postavil a přešel blíž ke mně.
"Není žádné my, Ariel, nemusíš být jednou z nich," odmlčel se. Tato informace pro mne byla naprosto nová, všichni mi tvrdili, že je můj osud jasný. "Tvá matka není padlý anděl, jsi kříženec, chápeš?" Zamračila jsem se, potvrdil mi, že má matka žije, proč tedy za mnou nikdy nepřišla?
"Jaká smůla, že jsem si již vybrala stranu," založila jsem si ruce na prsou. Zcela nechápavě a nechybně hleděl, působil malinko jako socha. To jsem ho tím tak šokovala?
"Ne, ty jsi přece jiná," poznamenal zatrpkle, "sledoval jsem tě, nejsi zlá." Pozvedla jsem ramena, nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Celou dobu jsem si totiž říkala to samé a v závěru si namluvila, že patřím k padlým andělům. Nevěděla jsem totiž, že je nějaká šance být dobrá. Stejně si myslím, že dobro a zlo je relativní pojem. Podívejte se na Chamuela, vždyť celou dobu pracoval s démonkou, a to je zakázané, to jsem alespoň pochytila z jejich rozhovoru a je to i logické.
"Je mi líto… já bych asi nedokázala být po zbytek bytí dobrá, nejsem na to tak silná osobnost." Chamuel ode mne odstoupil jeden krok.
"To, že ses přesvědčila o tom, že jsi zlá, neznamená, že budeš mít černá křídla, tak nějak je to dané, ale netušil jsem, že máš takovou touhu patřit k těm špatným," poznamenal jakoby mimochodem. V jednu chvíli jsem měla pocit, že již rozumím všemu, co se se mnou děje, spletla jsem se, byla jsem opět na začátku.
"Ještě se uvidíme…" Zmizel stejně rychle, jako odešel. Zanechal mne v obýváku naprosto zmatenou. Co jsem vlastně zač? Proč se tohle všechno děje zrovna mě? Chtěla jsem jen vystudovat dobrou školu, odstěhovat se do jiného státu a najít si práci… založit si normální, svůj život, který mi nebudou řídit rodiče, místo toho je můj život úplně patlanina, kterou nedokážu nijak analyzovat a popsat. Měla jsem strach, ale malinko se mi ulevilo při zjištění, že dnes nezemřu. Chamuel mne nechal žít s pocitem, že je velká šance, že nebudu padlým andělem.

Neptala jsem se. Nezmínila jsem se o Chamuelovi ani před Anet před otcem. Nechtěla jsem, aby věděl, že vím, že mi lhal. Zjistím si veškeré informace sama a vím přesně, kdy e to stane. Dnes večer na Danielově svatbě.
Oblékla jsem si černé, přiléhavé šaty, které mi zapnula jedna ze služek, která pracovala pro otce. Od té doby, jak mne Anet zradila jsem se se služebnictvem nebavila.
Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné, sahaly mi až po boky, konce jsem měla od přírody zvlněné. Nevěděla jsem, co mám ode dneška čekat. Dokonce jsem přestala myslet na to, že se Daniel žení a já jej uvidím s někým jiným. Jak je možné, že jsem se do něj zamilovala? Nikdy mi k tomu nedal důvod, okouzlil mne a u toho to mělo zůstat.
"Můžeme jít?" Dveře mého pokoje se otevřely, v nich stál můj táta upravující si kravatu. Postavila jsem a přešla k němu, snažila jsem se mu kravatu urovnat, aby ji měl přesně na středu. Pozorně si mne prohlédl a usmál se.
"Vypadáš, jako tvoje matka." Nahlas jsem polkla, nechtěla jsem se o ní zrovna dneska bavit, štvalo mě to, že o mne nejeví žádná zájem… a to je prý ta hodná.
"Kam to vlastně jdeme?" zamrkala jsem. "Pochybuju, že se berou za rohem v kostele," dodala jsem uštěpačně a zasmála se.
"Ale humor máš po mě," pousmál se, "no, půjdeme do Města démonů, je to místo mezi Zemí a peklem." Věděla jsem, co je to Město démonů, říkala mi o něm Anet, aspoň o něm nelhala.
"A jak se tam dostaneme?" Otec se na mne usmál, viděla jsem, jak se v jeho očích zalesklo, poté mne obejmul.
"Zavři oči," šeptl mi do ucha a já jej poslušně poslechla.


***
Budu moc ráda za vaše komentáře... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Ellie Ellie | 22. března 2017 v 0:27 | Reagovat

Ty si přirozený talent na psaní :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama