Wings - Křídla Temnot 14. kapitola

26. března 2017 v 0:27 | Terry |  Wings of Darkness
Téma-
Má tvorba
-Anotace-
Vítejte ve světě zbohatlíků, přetvářky a... nadpřirozena, které se v prvních kapitolách tak úplně neprojeví. Ariela pohrdá životem, který ji byl nadělen, tak trochu jej nenávidí, každopádně se její svět otočí vzhůru nohama po jedné charitativní akci, kterou pořádá Daniel Wicked. Co Daniel ještě má, když nepočítáme peníze?
-Komentář-
Musíte si myslet vážně, že jsem blázen, ale jednoduše jsem nemohla odolat a přepsat můj příběh znovu (po třetí), teď si ale myslím, že je nějakým způsobem dokonalý... tak nějak. Každopádně jsem to přepsala tak, že budete mít pocit, že čtete naprosto jiný příběh. :) Snad tomu dáte šanci a trochu mě podpoříte, a nebudete mi psát, že jsem vadná, jelikož to už dávno vím. :D
Terry...


14. kapitola
Cítila jsem se, jako by bylo celé mé tělo v naprostém ohni. Chtěla jsem křičet, ale můj jazyk mne neposlouchal, nebyla jsem schopna ani otevřít pusu. Tento jev trval zřejmě jen pár vteřin, jelikož po chvilince onen hrozný žár ustoupil. Neotevřela jsem oči, cítila jsem se tak v bezpečí, nedokázala jsem se ani vzdálit od náručí mého otce.
"Ariel, jsme tady, můžeš otevřít oči." Ale já jsem opravdu nechtěla. Bála jsem se toho, co uvidím. Nakonec jsem se překonala a pomalinku otevírala oči, víčka se mi pomalu rozlepovala. Díky bohu, nebylo zde nic děsivého. Vlastně okolo nás nebylo skoro vůbec nic. Stáli jsme na prašné cestě, hlína byla zarudlá, možná však nebyla a tento odstín ji přidělil rudý měsíc, bylo jich zde víc… Jako bych snad byla ve vesmíru. Naprosto neuvěřitelné. Nebe bylo naprosto černé, svítily zde jen čtyři obří měsíce, rudé jako krev. Byla jsem v jiném světě.
Divila jsem se, že zde existuje něco jako les, který se rozprostíral za námi. Nikdy jsem tak děsivý neviděla, sama bych tam nikdy asi nevkročila. Asi kilometr před námi byl obří hrad. Byla jsem zvyklá, že bývají na kopcích kvůli někdejší ochrany, tento na žádném nebyl. Malinko mne vyděsila představa, že bych tu dálku musela jít v podpatcích.
"To je ohromné," vrtěla jsem nevěřícně hlavou, "úžasné…" Otec se mírně pousmál, udělala jsem mu radost.
"Tady to je hlavní část města, před hradem, ve kterém bydlí Daniel jsou vždy nějaké trhy, za lesem žijí ostatní, také my…" na chvíli se odmlčel a já se zamračila, "napadlo mě, že bychom zde už mohli zůstat, samozřejmě bys určitě navštěvovala Zemi, jen… bys měla všechny věci tady, co ty na to?" Ten nápad nezněl špatně, zamlouval se mi. Při představě, že bych opravdu mohla začít od začátku se mi zamlouval.
"Můžeme si o tom promluvit po té slávě?" navrhla jsem mu. Přikývl celkem radostně, podle mě nepočítal s tím, že bych o tom jen uvažovala. "A ještě otázka, to budeme muset jít k tomu hradu pěšky?" Přikývl, a poté sklouzl dolů k mé velice nepraktické obuvi.
"No, můžu nás tam přenést." Z mého srdce spadl obří balvan. Znovu mne objal a já jako před tím zavřela oči, na tady to se opravdu moc těším.

Byla jsem nervózní. Všichni ti andělé, démoni a další stvoření… bylo jich před branami hradu tolik, všichni krásně nastrojení. Nepoznala bych, že nejsou lidé, já jsem z nich byla jediná tak nějak člověk, začínala jsem mít trochu obavy.
"Eliote," potřásl si můj otec rukou s nějakým postarším mužem, nemám tušení, čím mohl být, vypadal normálně. Já se spíše zaměřovala na okolí, procházeli jsme právě bránou k hradu, trochu jsem se divila, že jen my a nikdo ostatní. Proč ostatní zatraceně zůstávali před hradem? Že by nebyli pozvaní? Ale proč tady tedy chodili?
"To je má dcera," pronesl otec a já zpozorněla, představoval mne tomu Eliotovi s ulízanými vlasy, měl divně slizký vzhled, připadal mi jako had.
"Velice mne těší," chlípně se usmíval, chtělo se mi z toho zvracet, zmohla jsem se jen na letmý úsměv. "Je moc krásná, Andrew, kde jsi ji schovával?" Doufám, že daleko od tebe, pomyslela jsem si.
"To víš, poklad se má střežit," pousmál se táta a zatlačil mi mírně do zad, "už musíme jít, Eliote, uvidíme se na oslavě." Cítila jsem, jak jsem popoháněna rychle dopředu, že by se s ním taky nechtěl bavit?
Prošli jsme bytelnými dveřmi a ocitli se uprostřed místnosti s mramorovou podlahou, tomuto prostoru bezesporu dominovala obří fontána uprostřed, ze které tryskala čirá voda. I zde bylo mnoho lidí, vypadali však jinak než ti venku jakoby… více na úrovni, i když jsem si už před tím připadala ve vyšší společnosti. Ještě ani nezačala svatba a už se popíjelo, to je společnost dle mého gusta.
Bylo zde úplně narváno, i tak jsem se musela podívat nahoru, pohupoval se zde obří křišťálový lustr. Naprostá nádhera, tak tady bych chtěla bydlet. Jsem zvyklá na luxus, vyrůstala jsem v něm, ale tohle bylo něco neskutečného!
"Líbí se ti tady?" zeptal se mne táta a já přikývla, jako malé dítě. Mé civění vyrušilo cinkání, někdo příborem udeřil do vinné skleničky.
"Prosím, všichni se můžete odebrat do kaple." Pronesl to opravdu sexy kluk s hnědými vlasy. Krom slizáka Eliota jsem tady ještě nikoho ošklivého neviděla.
"Sebastian," sykl zahořkle vedle mne táta, "nemám ho rád," zavrtěl hlavou. Sebastian je přece Danielův bratr, říkala mi o něm Anet. Jo, tak už se nedivím, že má pod palcem smilství. "Tak pojď musíme dovnitř," popohnal mne. Šli jsme s davem, připomnělo mi to chvíle v Londýně, když jsem kráčela po Oxford street, není tam možné vystoupit z řady, tady vám alespoň nesvítí slunce do očí.
Když jsme se protlačili do kaple, která byla o jedno patro níž, zavedli nás uvaděči na místo skoro úplně vepředu. Připadala jsem si, jako bych snad šla na nějaké divadelní představení a jsem V.I.P. host. Malá, útulná kaplička v opravdu tmavých barvách. Asi jsem neměla být překvapená z toho, že vepředu nevisel žádný náboženský obraz, asi by to bylo divné.
"Tati, jak to, že sedíme tak vepředu? A všichni tě tu znají?" Stále se na něj někdo usmíval a zdravil se s ním. Já samozřejmě věděla proč, alespoň mi to vysvětlovala Anet, musela jsem však hrát hloupou.
"Nejsem obyčejná rodina, Ariel, tak se usmívej… v soukromí ti to pak všechno vysvětlím," slíbil mi.
"Rozhodně jsi mi to měl vysvětlit před tím, než jsme tady šli," neopustila jsem si malé rýpnutí, zamračil se na mne.
Malinko jsem zaťala ruce v pěsti, když jsem si prohlédla první lavici vedle nás. Seděl tam… seděl tam Daniel a povídal si se Sebastianem, byli u nich ještě další dva, usoudila jsem, že to byli bratři.
Sebastian si všiml, že na ně koukám, díval se na mne, dokonce se pousmál. Nahlas jsem polkla a dívala se opět jen před sebe. Nevypadal, jako Daniel ani trochu. Měl modré oči a tmavě hnědé vlasy, neměl ani ostré rysy.
"Co to bylo?" Proč zatraceně musím sedět vedle otce? Pokud si toho všiml, a jakože asi všiml, tak je celý tento okamžik trapný a já musím být rudá.
"Nic, co by?" pozvedla jsem ramena.
"Vůbec si jich nevšímej," poručil mi šeptem chladně, "kapiš?" Nuceně jsem přikývla, přece jen je to asi dobrá rada.

Budu moc ráda za komentáře... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Ellie Ellie | 26. března 2017 v 11:39 | Reagovat

Opět dokonalé :-)

2 Adel Adel | 7. dubna 2017 v 17:06 | Reagovat

Tak to je boží !!!!

3 Terry Terry | 9. dubna 2017 v 23:45 | Reagovat

Moc děkuji, vážím si toho, že stále čtete moji povídku... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama