Family Tree - Bad blood - Chapter 20

17. června 2018 v 22:15 | Terry |  Family tree
Děj: Je tu tedy další a vymodlená série této povídky. :) Doufám, že bude mít víc než dost čtenářů. V ději se posuneme o pár týdnů dopředu po poslední kapitole (bonusu). Uvidíte celkem hodně změn a já doufám, že se povídka bude líbit.
Budu moc ráda za vaše komentáře.
Terry...

Family tree Chapter 21
The Sun Always Shines
Seděla jsem u vodopádů a sledovala rozběsněnou hladinu vody. Už několikrát jsem utekla od Damona, ale vždycky jsem podvědomě věděla, že se vrátím. Teď si tím už nejsem úplně jistá. Je ode mě sobecké všechno házet na něj, všechny své útrapy a to, co se mi nepovedlo. Ale já už kvůli němu nechci trpět. Je to můj bratr a miluju ho, ale asi nám prospěje, když už se nikdy neuvidíme.
Přišla jsem o všechno. Měla jsem dva muže, kteří mě milovali, tak jako nikdo před nimi, každopádně to je minulost. Jsem sama a svým způsobem si za to můžu sama.
Stoupla jsem si a pohlédla do rozpáleného slunce nade mnou, pozvedla jsem koutek, mohlo to připomínat menší úsměv, při tom jsem si mnula přívěsek, který se mi houpal na krku. Jak dlouho asi bude trvat, než shořím, pět vteřin? Deset?
Přísahala bych, že slyším své srdce…
"Doufám, že neplánuješ sebevraždu," šeptl mírně pobavený hluboký hlas za mnou. Po tváři mi stekla jedna obří slaná slza, věděla jsem, kdo to je. Ten ostrý britský přízvuk se pozná okamžitě. "Ale teď vážně, nechej si to na krku."
"Já nemůžu," vyšlo mi z úst sotva slyšitelně a velice ztrápeně. "Už tu nechci být." Stále jsem k němu stála zády.
"Neříkej mi, že pro tebe Kol znamenal tolik, kdybych to totiž tušil, tak se ne…"
"Nemám nikoho, Klausi. Kol mě už nechce vidět, Damona nechci vidět já, Elena je s ním pomalu svázaná a Stefan…" povzdechla jsem si. "Nechci už začínat od znovu, myslím si, že jsem už prožila hodně dobrých i špatných let."
"Blbost," sykl a objevil se přede mnou. Na tváři se mu rýsovala jedna velká vráska. "Máš mě, ne? Já vím, že asi nejsem úplně ten, kterého sis pro sebe představovala, ale máš mě." Díval se mi hluboko do očí, ani jednou neuhnul, nic ho nemohlo rozptýlit.
"Jo, mám tebe a na jak dlouho? Měsíc dva? Budeme spolu chvíli a začneme se nenávidět, už jsme to přece zkoušeli tolikrát a nevyšlo to," připomněla jsem mu. "Tentokrát už ne, jsem unavená, víš?" Klaus neúprosně kroutil hlavou, nechtěl si přiznat naprosto očividnou věc. "Asi jsem neměla být upírem, kéž bych tehdy zemřela," nahlas jsem polkla a opět se vynořila slza.
"Ne, ty sis to užívala…"
"Polovinu toho času jsem byla opilá nebo sjetá!" přerušila jsem ho. "Proč mě Damon nenechal tehdy zemřít?" odmlčela jsem se. "Nechej mě prosím odejít, Klausi…"
"Opravdu chceš tak moc zemřít?" Odhodlaně jsem přikývla. "Tak pojď se mnou." Chytl mne pevně za ruku a vedl pryč. "Nemůžu tě nutit být se mnou." Celou cestu k němu domů jsme mlčeli.
"Co máš v plánu, Klausi?" nechápala jsem tohle všechno, posadili jsme se na bílou pohovku v obýváku, zadíval se mi do očí.
"Zabiju tě já, zničí mě to, ale tak si budu jistý, že tě už nikdy neuvidím a nebudu doufat." Nebude doufat, že by mě kdy viděl. Jsem za to sobecká? Jsem hrozná potvora.
"Poslední šance," vychrlila jsem ze sebe. " Máš poslední šanci." Objal mne, tiskl si mne k sobě, jako by mne už nikdy nechtěl pustit, ztratit mě. "Ale mám podmínky." V tu ránu se odtáhl.
"Poslouchám."
"Nafingujeme moji smrt a zmizíme z toho města, už nechci mít s Damonem nic společného. Miluju ho, ale už dál prostě nemůžu…"
"Jak si přeješ."
O deset let později…
Prožila jsem s Klausem deset bezvadných let, stala jsem se jeho manželkou. Přestěhovali jsme se od Mystic Falls co nejdál to šlo. Do Prahy. Samozřejmě při tom dávám pozor na dva své neuvěřitelné bratry, kteří dělají jednu blbost za druhou. Už netruchlí, ani si na mne nevzpomenou, za což jsem ráda.
Mám teď mnohem více času na sebe a na podnikání. Jelikož Klaus cestuje příliš často, otevřela jsem si bar, který je kupodivu stále naprosto plný. Myslím, že je to snem každého podnikatele.
"Tereso?" Z mého snění mě dostal hluboký hlas, který jsem neslyšela příliš dlouho. Odložila jsem na bar umytou skleničku a koukla se směrem ke dveřím.
"Damone…" šeptla jsem, celým tělem mi projel neuvěřitelný pocit strachu, bylo mi na zvracení.
"Věděl jsem to," zavrtěl hlavou, "před týdnem jsem tě viděl. Myslel jsem si, že blázním, ale tady mám důkaz," ukázal na mne. "Jak si sakra mohla?!" zařval na mě.
"Promiň," šla jsem blíž k němu, "musela jsem odejít a podívej, prospělo to nám oběma."
"Nejsi fér… Bylo mi hrozně!" křičel na mě. "Stefanovi taky!"
***
Tak snad se vám kapitolka líbila :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sabule sabule | 18. června 2018 v 17:33 | Reagovat

Tak dlouho, dlouho jsem čekala na další díl. A konečně je tady. Za tu dobu co jsi nevydávala, jsem si přečetla snad všechny povídky znovu, ale tato mě prostě nikdy v životě neomrzí. Tolik let se mě drží a bude i dál. Doufám, že teď s námi budeš častěji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama